Hloupost voličova

Veřejné a hlasité volání voliče po cti a poctivosti svého delegáta je součástí masivního klišé postkatolické společnosti, klišé stojícího na velké části té nejhloupější populace, která si vystačí s demonstrativně morálními postoji. Zároveň jde o tu část voličstva, která nejvíce škodí státní perspektivě, protože tito lidé jsou nejvíce náchylní reagovat na povrchní ukázky morálně pozitivního projevu, který jim programově a kalkulativně nabízí mediálně protěžovaní politici. Před volbami pak skutečně intenzivně a to právě proto, že tací spoléhají na ‚zpětnou vazbu‘ a tedy na onu demonstraci vlastní cti a poctivosti. Malá a upocená hra až neuvěřitelně velké množiny lidí, kteří s velmi podtrženým ‚bohužel‘ převáží politickou perspektivu vždy na svou stranu vyššího zvyku popírajícího vysokou možnost sociální evoluce právě díky umožněným volbám…

A při tom sami by voliči měli vědět, že chtějí svého zástupce beze cti -  amorálního a tedy nepoctivého, protože je přeci principem skupinového delegáta, že bude umět potlačit svůj vlastní úsudek pro prospěch skupiny, která ho delegovala a právě tato skupina samozřejmě trvá, aby jejich delegát využil všech možných cesty, tedy i těch mimo morální optimum, pro prosazení názoru, který zastupuje. Člověk se ctí a poctivostí má být možná kupec, či řezník, ale nikdy nesmí zastupovat skupinu, protože příkladně jedním z přikázání je ‚nezabiješ‘ a přesto je to politik, kdo, musí velet k nasazení vojsk za účelem poražení druhé strany. A to se pomlázkou nedělá, že?

Takže jediným potřebným morálním rysem zástupce skupiny - politika je konstantní loajalita ke skupině, která ho delegovala. A to povinně průměru této skupiny, protože každá skupina je názorové spektrum, které se dynamicky přesouvá tak, že lidé původně na středu názoru skupiny se pomalu odklání a naopak lidé z okraje se zas na střed adaptují. A proto politik nesmí být stržen tímto pohybem, musí být po celý svůj mandát pevně soustředěný na původní ideál, který však pružně a amorálně (což znamená ‚komplexně‘ – za všech možných způsobů) prosazuje.

V lidském rozměru musí být dobrý politik pro voliče odporný, protože jde o opak voličových hodnot a právě proto má volič svého delegáta, protože nechce a nepotřebuje měnit své vlastní hodnoty. To na sebe bere delegát, který za tuto názorovou prostituci v zájmu skupiny jíž zastupuje pobírá bakšiš. A i proto solidní volič nikdy a nijak nevěří politikovi, který mu slibuje čest a poctivost za svou osobu, protože tím politik demonstruje lež ze své strany a pokud ne, tak demonstruje svou neschopnost prosazovat názor skupiny.

Základy machiavelismu stojí na dílčí znalosti psychologie, sociologie a historie, na součtu několika úhlů převyšujících konvenční pohled občana a takový člověk se musí programově zbavovat morálního zatížení, protože jak jistě víme, tak objektivnost má právě striktně amorální charakter. Což většina voličů nechápe, protože je to právě již z politického ranku a proto volič je schopen reagovat na sliby cti a poctivosti politikem, byť jsou z výše zmíněné podstaty falešné. Tím tedy dochází k progresi společenské idiocie, protože povrchnost je vždy základním postojem většiny s volebním právem.

Pochopte to, protože buď chcete, aby váš delegát váš názor prosadil, nebo chcete líbivé pozéry demonstrativně fabulující teoretické klady své vlastní osoby, což je mince, která se okamžitě po volbách prokáže za falešnou.

Volič není do povinnosti volit tlačen. Vybírá si tu možnost, protože se rozhodl nebýt kandidátem. Volič má stejnou hodnotu jako kandidát a kandidáta jsme si popsali výš. Z toho pak logicky vyplývá, že nikdo nechce hloupého voliče, protože těch je stále většina….