Na ten telefonát si pamatoval dodnes.
Původně mu totiž přišlo, že někdo zemřel, protože reakce na druhé straně
spojení byla přerývaným pláčem ředěným nějakými osamocenými slovy, nedávajícími
příliš smysl. Až teprve po chvíli zachytil dvě klíčová slova: dcera a porodila,
takže si začal dávat dohromady, že tohle pohřeb nebude. Že to bude ten druhý
případ. Pak ale nerozuměl tomu pláči, protože co si pamatoval, tak zrození se
mělo oslavovat. Alespoň formálně, když už toho parchanta upřímně nikdo nechtěl…
Vzal míček a zase ho hodil…
Přisuzoval to svému stáří, protože
jedině věk a mizející vlastní život se umí společně vzepřít proti sobectví,
zvlášť pak, když je ve hře vlastní krev. Sice trochu bouračka, ale stále
vlastní krev. Nikdo není dokonalý, a jak mu ti idioti tvrdili celý život: na
všem hledej pozitiva. Takže hledal, ale ve skutečnosti příliš nenacházel. Jenže
pak si připomněl, že to byla právě tahle dcera, která s ním udržovala
postupně skomírající kontakt po tom, co se rozhodl vystoupit ze společenského
vlaku romantiky a vydat se vlastní cestou podél kolejí, po vlastní, suché cestě.
Rozvedl se už před mnoha a mnoha lety a dodnes ho občas přepadl pocit, že to
bylo jedno z jeho nejlepších rozhodnutí v životě. Nebyl na telenovely
a držení se za ruce nikdy, nechápal proč druzí chtějí poslouchat, jak skvělí jsou
a kvůli tomu udržují pár. Každému co jeho jest, takže pár je funkční, jen dokud
se staráte o děti. Ale když děti dospějí… Každý si zaslouží prostor po dvacet
let trvající směně. Skutečně…
„Miček! Přines!“
Měl dost toho štkaní ve sluchátku a
tak možná až příliš tvrdě ucedil: „Tak jsi porodila debila. Stávají se horší
věci.“ A to skutečně ztichla, protože vhodit do hry relativizaci bylo vždy
nejkvalitnějším sedativem. Nenechat emoci zbytečně hořet, protože přes plameny
nejsou vidět fakta a tak stejně jako nosorožec nastoupil na doutnající problém
a začal dupat. Hasit, tak jako mnohokrát před tím. Ale jak moc to bylo
upřímné - nevěděl sám. Jemu se nikdy žádné chycené dítě
nenarodilo, neměl zkušenost s nástupem plodu, který je poškozený předem a
jeho od společnosti izolovaný život umožňoval zcela upřímně se ustálit na
pocitu, že poškození předem prostě nepřežijí. Na to viděl příliš mnoho
dokumentů o přirozené živočišnosti. Takže by bylo možná vhodné dceru připravit
na to, že s ním neodejde z porodnice, protože neznal rozsah
poškození, znal jen hysterii vlastního dítěte, že vyvrhlo zmetek. Jenže: ta
společná krev! I kdyby to bylo vegetativní, tak to stejně krvácí tím, co je i v něm,
čili ano: byla to velmi zapeklitá situace.
Ví, že tam jsou kopřivy a stejně je
neoběhne. Jde přímo skrze ně, i když kvičí jak sele. No to mě poser…
Neumřelo to. Mělo to velmi tuhý
kořínek a on se o to raději příliš nezajímal, protože pro něj to byla žinantní
situace. Zastával pocit, že jemu do dětí taky nikdo nemluvil a tak když nyní
rodí jedno z jeho dětí, jsou rozhodnutí hlavně na něm. Ale jistě. Druhá
dcera se mu pokoušela volat, že by měl podpořit tu první, protože má takové
trauma a i syn dokonce zavolal, jestli má jít dceru s debilem navštívit,
protože mu bylo jasné, že fotr z venkova paty nevytáhne. Málem celá rodina
se začala zajímat a každý mu dramaticky říkal: „Neříkej mu debile!“
Neupozorňoval je na to, že mají také matku, protože konec konců rád slyšel své
děti v telefonu, protože mu to dodávalo pocit, že jsou všechny v pořádku
a to dokonce i ta, co vysekla debila, protože ať dělal, co dělal, tak si uměl
představit tisíc větších tragédií. Byla to smutná, ale nikoli tragická událost
a i když se to dceři asi právě nehodilo, tak pacifikoval i bezohledně znějícím,
že si udělá ještě řadu dětí jiných a už určitě zdravých. Bohužel ano, ona se
zatím nedokázala smířit ani s tímto.
Obě ruce volné a stejně ten míček nosí
v hubě. Je to debil! Zasmál se a plácl se do stehna.
Nebylo ani tak překvapivé, že dceru
opustil ten její inseminátor. Obviňovali se vzájemně a bez nosorožce tam musel
hořet plamen do veliké výšky. Dokonce i dcery matka nesignalizovala otevřenost
problémům své dcery, protože zkoušela další kolo pokusů dodat si sebevědomí
přes nového zoufalce, co už deset let nesouložil a byl ochoten obtáhnout
prakticky každé koště. Ženské po padesátce jsou něco příšerného a jejich propad
do hysterie vyvolané ztrátou vlastního ženství ho až děsí. Proto se zodpovědně
soustředil na ženy do pět a třiceti, ale tentokrát už třídy B, protože jemu
bylo téměř šedesát a už neměl ten tvrdý drajv jako kdysi, stával se spíš ‚laskavým‘,
za což se v duchu samozřejmě proklínal. Čas ale neokecáš.
Jeho bývalá však dceru s debilem nechtěla.
Padla první poukázání na ústavní péči a na alibistické docházení za plodem
lásky, který se nepovedl. Postupně a během času, kdy se dcera věnovala již
skutečně hluboké depresi, neboť se jí jak na rodil debil, tak jí opustil blbec,
se všichni přidávali k tlaku na to, aby dítě předala ústavní péči. Až tedy
na něj, který mlčel na svém venkově a věřil, že se to celé vyřeší bez jeho
vstupu, protože opravdu: on ty emoce tak neuměl! Dnes však ví, že právě tím to
celé podělal. I když: podělal?
Měl ksicht jak buldoček. Ale takovou
věrnost a upřímnost prostě nenajdeš. Zase hodil míček…
Přijeli k němu dva měsíce po
porodu. Bez ohlášení. S autem plným tašek a s obrovskou lží na rtech,
že ‚budeme šťastná rodina‘. Leda nasrat! A také jí to jako vždy před tím surově
řekl: alibistická invaze ksindla, co se neumí sám postarat o svého zmetka,
terorizující starého fotra ve výslužbě a vlastně parazitický moment! Ale dcera
znala svého otce příliš dlouho na to, než aby se jí to dotýkalo a hlavně i ona
s ním měla stejnou krev, takže ano: to drama a hysterie se odbyla v prvním
měsíci a nyní byla opět zcela v klidu. Rodinné prokletí, či dar - neschopnost pěstovat si trauma. A budiž jí ke
cti, že téměř půl roku po jejím příjezdu dělala vše, co slíbila, když vylezla z auta…
Najednou měl vždycky uvařeno, uklizeno
a vypráno. Dokonce si mohl jídlo přát, což se mu nestalo už alespoň 15 let. Byl
vyzýván, ať si dojde na pivo, ale asi nejspíš proto, že ona musela snad vědět,
že fotbal nesnáší a pije víno. Když už. Takže mu prostě dělala, co, mu na očích
viděla a za to všechno chtěla jen jediné: aby občas a v průměru tak na
hodinu denně pohlídal debila v ošatce, na kterého nemusel sáhnout. A i
když dcera náhodou jela na nákup, tak okamžitě ryčel do telefonu, když se debil
rozeřval a dcera musela hned přijet. Nikdy nevěděl, co tomu malému červovi je,
ale pomalu a jistě si zvykal na ten jeho obličej stižený jinakostí. Jinak se to
podle něj chovalo jako jiná mimina, i když na to si už moc nepamatoval. Děti
považoval za nefunkční do chvíle, kdy se umí podepsat. A když ti to neřekne, co
ho bolí, tak to nech být - základní
pravidlo, protože mu někde něco zlomíš a bude to ještě horší!
To snad není pravda. Zase skrz
kopřivy. Ale příště mu to tam hodí zase. Holt se učí pomaleji…
Bylo to plíživé. Velmi plíživé. A
najednou to někdy byly hodiny až tři, protože to začínalo lézt po koberci a on
mu mohl po obědě od cery kutálet něco podlaze. Následoval to jak autíčko na
ovládání a to mu přišlo legrační. A taky přišly první, pochopitelné signály, že
se bude něco dít s tělem toho malého lezce. Byl pyšný na to, že později už
poznal náhlé zastavení aktivity a brunátnění v tváři, takže si přesně
pamatuje, kdy se to stalo poprvé: dcera mu právě zařizovala pochůzky po úřadech,
které skutečně a hluboce nenáviděl, takže ano – i on uměl pocítit vděk. Nechtěl ihned vytáčet její telefonní číslo, že proběhla defekace a že musí
přijet. Byl rád, že ona chodí po jeho otravě, takže se pro jednou pochlapil,
čapnul strnulého debila a v poklusu ho vynesl na zahradu, kde mu strhl
plínu a držíc ho v předpažení před sebou, s tváří odvrácenou do
strany poslouchal bzučení drobných prdů a pleskance asi tří dávek průjmu na
zem. Strašná situace, ale debil se neposral, dcera může dál obíhat úřady.
Ale to bylo radosti, když přijela a
zjistila, co se stalo. Nejen, že mu obratem dojela pro vzácné víno, ale ještě
si myslela, že už je tak starý, že je hovado, co se nechá nachytat na flašku,
protože vykazuje, že je schopen jí zastoupit. Ale to jí nahlas neřekl, protože
byl sebekritický a zas takový výkon to nebyl -
nechat debila vysrat z výšky. Takže přijal lahev a šel s ní k sobě
s tím, že dceru nechal v dojmu, že nepochopil podstatu její radosti.
Stále víc získával on, než ona, takže svět byl v pořádku, tak!
Vyndal mu míček z pusy a pokusil
se ho vložit mu do ruky. Okamžitě ho pustil a upřel na něj vytřeštěný výraz
radosti a očekávání. Povzdechl si a zase hodil. Samozřejmě za kopřivy…
Zákonitě se to časem přešlo v rutinu.
Debilovi táhlo na dva a fixoval se na něj stále víc. Sám se brzo naučil, že
když máma není doma a je jen s ‚dědečkem‘, takže může rovnou běžet na zahradu,
když se mu chce na záchod, protože dědeček s ním jiného dělat nebude.
Pravda: stále zde byl ten nedostatek, že když to bylo na velkou, tak se muselo
s dočištěním čekat na rodičku, protože dědeček fakt dětské zadky utírat
nebude. Stejně tak se naučil, že když nesní všechno, co dostane hned, tak už to
nedostane vůbec, protože dědeček všechno po prvním pokusu odstaví a dál se o to
nezajímá. Jíst a pít se tedy muselo okamžitě, když to bylo na dosah, protože
později to nebylo. A vzdorovitý pláč měl na dědka paradoxně rozveselující
dopad. Čím víc řval a chtěl si něco vynutit, tím víc se mu dědeček jízlivě díval
do tváře a tím spíš to neudělal. Takže vždy když přijela matka a zase vše
urovnala, mohla se jeho dětská lebka rozhodovat, kdo po něm chce výkon a kdo mu
jen utírá prdel.
Zlom nastal v momentě, kdy vše
běželo už celkem hladce a podle něj to bylo i relativně vyvážené. Dcera
nadhodila, že s jeho důchodem, s dávkou na debila na to, že nejde do
ústavu, kde by stála péče o něj daleko víc a s její mateřskou to jde velmi
dobře, ale že ona tu vysokou nedělala jen proto, aby byla ženou v domácnosti,
a že kdyby se mohla vrátit alespoň na poloviční úvazek do práce, tak by jejich
domácnost získala už vyloženě nadbytek a málem řekla, že by se mohli jako
rodina rozmazlovat. Ale v čas si uvědomila, že on rozmazlenost nesnáší do
morku kostí, takže velmi chytře poukázala na nutné opravy domu, na které ze
svého důchodu prostě neměl. Nová omítka, nový plot, oprava budov v zahradě,
to vše vyžadovalo investice a ona je mohla dodat. Jen kdyby byl ‚někdo‘ ochoten
základně se postarat o debila. Vše by měl připraveno a debil je nadprůměrně
samostatný, což ona jako matka umí posoudit, protože sice se sebezapřením, ale
i ona s ním občas chodí mezi ostatní matky a to hlavně proto, aby debil
pochopil, že není jediným svého druhu. Po pravdě jeho dcera měla oprávněný
pocit, že daleko většími debily jsou ti rozmazlení fakani matek z pískoviště
majících IQ čísla vlastních bot, ale protože ten její to vykazoval přímo
vzhledem, snášela tu podivnou kombinaci soucitu a výsměchu, jakou generuje
každý zdravý tvor k tomu nedostatečnému. Dcera měla prostě plíživý pocit,
že její dítě přebírá základní rysy reakcí po jejím otci - i když to měl být správně manžel – takže neměla
konfliktu s vlastním dítětem a prostě ho brala shovívavě a stále víc
milovaně. Debil se snažil a snažil se víc než ostatní, což ho v očích minimálně
jeho rodiny vysoce povyšovalo.
Trvalo jí asi měsíc a půl, než mu tuto
představu, že půjde do práce podsunula a to způsobem, aby jí alespoň
připouštěl, protože získat od něj souhlas bylo téměř nemožné. Byl skeptikem a
věděl to moc dobře. Jenže tenhle životní postoj ho nikdy nezklamal, na rozdíl
od zhovadilého optimismu, který vybuchuje nefunkčností každou chvíli.
Takže jídlo připraveno, debil byl
kupodivu schopen základní očisty, čili když se mu chtělo na velkou, tak vybíhal
do zahrady, držíc při tom vlající roli toaletního papíru, kterého ale
spotřeboval velké množství za malého efektu, jenže ten už mohl dědek sebrat
vidlemi a odnést na kompost. Nemusel se ho dotýkat, takže to bylo správně.
Debil už brečel velmi málo a dokonce naučil až morbidní reakci, že stejně jako
dědek se začal oportunisticky smát, když se praštil, nebo si jinak ublížil, i
když to si dcera zpočátku vyčítala, protože v očích debila ta radost
nebyla. Stále to bylo dítě a bolest mu spouštěla přirozenou reakci pláče. Ale
neustálá společnost starého, vyhořelého muže u šedesátky ho tlačila do
přebírání jeho reakcí. Nebylo to přirozené, ale bylo to funkční: měli klidnou
domácnost - nebrečel!
Dcera skutečně věnovala téměř čtrnáct
dní tomu, aby celý dům a celou zahradu předělala do bezpečné zóny, takže
natáhla plastové pletivo všude tam, kde hrozilo nebezpečí, koupila zaoblení na
všechny rohy, dala gumové zarážky na všechny dveře a všechna okna zjistila
pojistkou. Měla pocit, že kdyby do jejich prostředí pustili i zcela čerstvé
retardované, nic by se jim nemohlo stát ani při sebevětší snaze.
Dcera nikdy nepochopila, že on se
podvoloval, protože viděl ty její změny do telefonu a bylo mu záhy jasné, že má
nového inseminátora. Samozřejmě, že mu to neříkala, protože se musela určitě v duchu
bát, že jí ta křehká rovnováha péče o poškozené dítě padne, když oznámí potenciálně
nového člena rodiny, ale ve skutečnosti nevěděla, že debil s dědkem prorůstají,
protože byť dědek ho měl spíš jako velmi chytrého psa, tak debil nic jiného
nechtěl.
I naprostý magor by pochopil, že tam,
kde pokulhává inteligenční stránka, dere se vpřed ta pudová, zvířecí a
atavistická, takže debil skutečně plnil své optimum, i když to jako rodina
museli skrývat před světem s jeho fašisticky humánním přístupem, který
znásilňuje debily do podob v šatičkách oblečených monster, majících za
úkol předstírat normálnost.
Ne, jeho debil byl něco jako malý
Kristus, protože většinu roku pobíhal jen v bederní roušce, bosý a
nevnímající drobná zranění a údery. Černé, silně rostoucí vlasy mu vlály do
všech stran a jeho tvář vyzařovala vlastně nepřetržitou radost. Mohl vběhnout
do domu a v rychlosti do sebe nacpat vždy připravené jídlo. Pak mohl zase
vyběhnout na zahradu, která skrývala tolik zajímavých věcí a to nejen na
povrchu, ale i pod kameny a drny a i na stromech v podobě ptáků, či
rostoucího ovoce. Byla i hromada písku a hlavně: byli přátelé! Jezevčík a tři
slepice, co nedávaly vejce, ale se psem i debilem tvořili věčně se nahánějící
skupinu. A mezi tím vším procházel sem tam dědek s fajfkou, který se těšil
z vitality živého na zahradě a čekal na termín zedníků, co mu přijdou
udělat novou fasádu. Dcera zatím někde nadšeně souložila s novým partnerem,
nebo pracovala v kolektivu sobě blízkých -
jo, happyendy existují!
Vzal míček a hodil. A debil se zas s výskotem
rozeběhl. Byl nádherný, letní den a svět byl v pořádku! Tak jako vždy…
