středa 13. ledna 2016

Líbánky

   Nejhorší je osobní křivda a pocit ublíženosti. Ale ruku na srdce: pocit respektu se mi nikdy nepodařilo získat, protože velící byli prostě slabší. Cítil jsem to někde na pozadí, i když oni se z všech sil snažili vysvětlit mi, respekt lze získat i sebou přijatou poslušností k názoru ostatních. Nikdy jsem nepochopil, proč bych měl ostatním dát přednost před sebou. Jsem snad ten horší, než oni? Jistě. Přáli by si abych byl, ale je mi líto a omlouvám se: nejsem!
   Tak jako tak tu teď sedím a dívám se do povýšené tváře někoho, kdo získal mandát od ostatních, že může určovat. Velitel sledující tu nulu v mé osobě proti němu, která bude využita k vyřízení jeho vlastních restů. Tedy čas si vyslechnout, jak je průzkum teristických planet potřebný a jak nesmíme zapomínat ani na ty nejméně zajímavé, a neperspektivní. Všechny je třeba katalogizovat, aby mapa byla kompletní. Mám tedy tu čest, fakticky však za trest, prošetřit a na místě diagnostikovat podmínky na jedné z těch úplně na konci zájmu. Planeta s oceány rozpouštědla, překrytá vysoce toxickou atmosférou. Ke všemu s nedovařeným jádrem generujícím magnetickou auru, která brání přístupu energie z nejbližší hvězdy. Shrnuto a podtrženo: odporné peklo z části pokryté plísní na bázi uhlíku, mající schopnost a tendence se organizovat. Je tam zima, díky pomalým větrům se nedá plachtit a nejvyšším organismem jsou tam molekuly, mající schopnost usmrtit vše vykazující ony prvotní záchvěvy života.
   Děkuji, že jsem do takové žumpy poslán, neb smrt mi sluší -  jak by řekl básník, ale ještě než jsem se stihl ponořit do hlubokého znechucení a myšlenek, že složím službu jako takovou, pronesl velitel jméno druhého průzkumníka. Ach ty jeho naschvály! Je to samozřejmě Kedra -  model, v jehož přítomnosti jsem měnil barvu, takže všem bylo jasné, že právě s Kedrou se chci pářit. Fajn bylo, že Kedra vykazovalo to samé, takže bylo jasné, že jediné, co potřebujeme je trocha toho soukromí. A kde jinde získáte soukromí, než stranou civilizovaného vesmíru, na planetě tak nechutné, že v rámci dobrovolnosti neexistuje důvod se k ní přiblížit a kde jediným, co můžete získat je akutní proces rozkladu, hm? Romantika jako hrom a když jeden použije trochu toho cynismu, tak v tom to kouzlo opravdu najde. V případě, že Kedra souhlasilo je jasné, že jeho myšlenky se ubírají stejným směrem. Tak pojďme zplodit model soudného dne do míst, která je již naplňují. Když chceš, tak styl vymáčkneš ze všeho!

   Jinak problém nastal už v letadle, protože jsem se neudržel a na těle mi s tvrdým rachotem vyrazil plodící pahýl. Nemůžu za to a je to vliv Kedry. Když jsou kolem ostatní, tak jen měním barvu. Jakmile jsme ale v soukromí a mimo ostatní, roste mi pahýl velikosti, který by mi právě ostatní mohli závidět. Však k čemu vám je pahýl, když protějšek netvoří vstupní jamku, kdy ke všemu ještě nesouhlasí s množením? Leda k tomu, abyste jako Kedra otevřeli kabinu a uraženě vyskočili do otevřeného vesmíru s trajektorií odklonu od letu přepravního prostředku. Pak je jasné, že pokud se s pilotem hned neusmíříte, otočí se se nakonec váš protějšek po vlastní dráze zpět k přístavu a nechá se zachytit nejbližším letadlem. Smutné a ponižující pro toho, kdo zůstane v letadle sám, takže jsem vyslal řadu omluvných sekvencí, které však – a to jsem se neodvážil následně zmínit – byly akceptovány mimořádně rychle. Pahýl prý ano, ale po splnění základního průzkumu. Kedra patřilo k těm zodpovědným, co autority ctilo, takže chtělo nejprve splnit hygienický základ, abychom se následně mohli věnovat zasouvání pahýlu, protože už pochopilo, že já se opravdu obřadností nezdržuji. Beztak je cílem zasunutí pahýlu, takže proč ty zmatečné tance okolo? Já vím! Vzájemné ověřování. Ale co mám dělat, když se sebou nemám problém a cítím se vhodným? Opět ono ignorantství v podobě čekání na souhlas okolí, že jste vhodný. Samosoudce označující sám sebe za vhodného -  opak sudby kolektivu a tedy automaticky nevhodný, pohoršlivý, zpupný a podobně. Můj život v kostce.

   Kedra přesto zariskovalo a dle všeho bylo připraveno se množit i bez schválení okolím, což signalizovalo opravdu velkou přitažlivost a ta zas dle biologů naprosto ideální propojení, zcela bez ohledu na sociální dekórum. A právě to myslím, že tušilo i Kedra. Čili proto se obratem vrátilo do kabiny a alespoň souhlasně problesklo barvou nad mým mizejícím pahýlem pod náporem potřeby vyhovět mu. Množení s Kedrou musí prostě počkat, dokud neučiníme za dost základu mise. Jak…zodpovědné!

   No, stejně jsme nakonec neměli jinou možnost, než přistát přímo v tom nejhorším: na místě, kde se nepřelévalo rozpouštědlo, ale stále pod dopadem extrémně jedovaté atmosféry s jejími dalšími, neblahými vlivy. Oba jsme rázem zaznamenali pocit, jak kdyby nás zasáhla chřipka, protože imunitní systém byl zbaven energetického optima v podobě hvězdného záření a místo toho jsme získali velmi nízké teploty, které však ve fázi odvrácení planety od hvězdy klesaly ještě mnohem níž. Jev poměrně častý, ale na drtivé většině teristických planet ve vzdálenosti od hvězdy této kategorie bylo energeticky i teplotně daleko, daleko lépe. A na mnoha z nich proudily i větry ve stonásobcích rychlosti těch, co byly zde, takže se tam dalo daleko lépe cestovat. Zde atmosféra prakticky stála, zamořena parami z oceánů rozpouštědla a promísená s odpadním plynem úřadující plísně -  s kyslíkem.
   Nejhorší byly však ty pytle smetí naplněné rozpouštědlem, co se neuvěřitelně pomalu belhaly směrem k nám a většina jich dosahovala asi dvou třetin našeho vzrůstu. Sem tam byly ukryté ve schránkách z hustšího materiálu, ale většina z nich jen tak bloumala v přízračné modři tohoto světa, světa utlumeného, kam síla hvězdy nedopadala.
  

   Kedra překvapilo i potěšilo aktivitou, protože i já se chtěl už množit a tak začalo právě těmi mátoživými sáčky tekutého hnusu. Vše zkatalogizovat. Prvním zjištěním samozřejmě bylo, že sáčky se při dotyku zastavuji a počínají plaskout. Zůstávají ležet na zemi, vytéká z nich červená verze rozpuštědla s několika dalšími prvky a dál se přestávají hýbat. Kedra to profesionálně vyzkoušelo na řadě z nich a zároveň zjistilo, že dochází k odlivu těchto mátoh. Počaly se vzdalovat a v určité vzdálenosti je počali nahrazovat jejich vlastní příslušníci v podstatně hustších povozech. Bylo nám to celkem jedno, protože jsme právě analyzovali a zaznamenávali další projevy kolem a tak nám mátohy vyskytující se nejčastěji kolem nepřišly moc zajímavé.
   Však upozornily na sebe nečekanou technikou komunikace. Vrhání projektilů na dálku a to od těch naprosto nevnímatelných, až po ty, které už bylo možné zaznamenat, protože vylétaly z nejhustších vozidel. Kedra k jednomu skočilo, utrhlo mu celý vršek a otráveně zjistilo, že je zas plné sáčků s rozpouštědlem, z kterých vytéká červená tekutina. Jednoduše jsme se rozhodli už dál se těmito organickými zmetky nezatěžovat, ať se pokoušejí komunikovat jakkoli.
 

   Nu a bylo to téměř v momentě, kdy jsme se základním přehledem výskytu organizovaných forem končili. Všechny mátohy jako by zázrakem zmizely a jen jedno, jediné husté vozidlo se přibližovalo. Už podle letmého pohledu bylo jasné, že jde opět o nějakou formu komunikace, jejíž předchozí pokusy byly vyloženě trapné. V ten čas jsem prostě přemýšlel, jak se Kedra omluvit a navodit pro to příjemnou atmosféru. I v tom pekle, kam jsme byli odesláni. Marně jsem přemýšlel jak tomu udělat radost, když mátohy vyloženě nádherně překvapily. Konečně pochopily, co mám tu chybí a čím trpíme, tudíž konečně a překvapivě použily projektily s elementárním, reakčním schématem a vytvořili nám alespoň pocit, že jsme blízko nějaké normální hvězdě. Bylo to sice nehorázně špinavé a zaprášilo to již tak dusivou atmosféru teristickým prachem, ale na krátko jsme se cítili jako v civilizovaném vesmíru a v prostředí kam prostě patříme. Jednoduše nám to připomnělo domov a tak právě to zapříčinilo, že jsem vstupní jamku zahlédl jako první. Pahýl vyrostl do netušené velikosti, že i já jsem pocítil hrdost na vlastní schopnosti a tak jsme se na základě přítomnosti konečně reagujících jader atomů dali do našeho množení. Nic jiného ke kvalitnímu početí jsme nepotřebovali a nukleární reakce všude kolem nás dodala vše potřebné -  nemuseli jsme devastovat svoje vnitřní zdroje, mohli jsme použít zdroj externí tak, jak se sluší a patří. Velitel nemohl tušit jaké podmínky nám tento zapomenutý svět poskytne a cítil jsem určité zadostiučinění…

   Končili jsme, ale moment množení způsobil velkou kumulaci vnitřní energie, která by obtěžovala při zpáteční cestě, kdy se naopak hodí vyčerpání a z něj pramenící pasivita. Jednali jsme dle etiky průzkumníků a proto se rozhodli zbytek energie vypustit. Kedra bylo natolik spokojené, že navrhlo oslavný oblet planety pro mátohy, které překvapily darem energie z atomového štěpení. A bylo by vhodné a ohleduplné, předat jim díl nastřádané energie zpět. Nejsme necivilizovaní a v místech jako je toto může morálka fungovat. Zjistili jsme tedy největší centra mátoh po celé planetě a za využití vlastní pohyblivosti jsme se vydali na oblet planety, kdy jsme v každém místě koncentrovaného výskytu mátoh vyzářili velkou část jejich komunikačního daru zpět. Snad alespoň takto pochopí, ž jsme přátelé schopni a ochotni komunikovat i s takto nízkou formou organizovaného projevu. Protože i nechtíc jsem byl přesvědčen o tom, že tuto vývojem neperspektivní planetu nikdo už nikdy nenavštíví. Nebyl důvod na žádný pád.

   A teprve za dva roky jsem od velitele dostal výtku, že naším obletem s Kedrou jsme eliminovali víc jak 80% katalogizovaných forem, na prvním místě s mátohami. Kdo to mohl ale tušit, když jsme jim dílem vraceli jen to , co oni přinesli nám? To nechápal ani velitel a proto ta výtka nebyla nijak vážná. Vážnou byla následná gratulce, že se nám s Kedra podařilo vybudovat už sedm společných modelů zjevného nadprůměru, takže když už k ničemu, tak tahle planeta posloužila ke štěstí dvěma obyčejným modelům své vlastní populace. Dobré konce jsou oblíbené v celém vesmíru…