Líbánky

   Nejhorší je osobní křivda a pocit ublíženosti. Ale ruku na srdce: pocit respektu se mi nikdy nepodařilo získat, protože velící byli prostě slabší. Cítil jsem to někde na pozadí, i když oni se z všech sil snažili vysvětlit mi, respekt lze získat i sebou přijatou poslušností k názoru ostatních. Nikdy jsem nepochopil, proč bych měl ostatním dát přednost před sebou. Jsem snad ten horší, než oni? Jistě. Přáli by si abych byl, ale je mi líto a omlouvám se: nejsem!
   Tak jako tak tu teď sedím a dívám se do povýšené tváře někoho, kdo získal mandát od ostatních, že může určovat. Velitel sledující tu nulu v mé osobě proti němu, která bude využita k vyřízení jeho vlastních restů. Tedy čas si vyslechnout, jak je průzkum teristických planet potřebný a jak nesmíme zapomínat ani na ty nejméně zajímavé, a neperspektivní. Všechny je třeba katalogizovat, aby mapa byla kompletní. Mám tedy tu čest, fakticky však za trest, prošetřit a na místě diagnostikovat podmínky na jedné z těch úplně na konci zájmu. Planeta s oceány rozpouštědla, překrytá vysoce toxickou atmosférou. Ke všemu s nedovařeným jádrem generujícím magnetickou auru, která brání přístupu energie z nejbližší hvězdy. Shrnuto a podtrženo: odporné peklo z části pokryté plísní na bázi uhlíku, mající schopnost a tendence se organizovat. Je tam zima, díky pomalým větrům se nedá plachtit a nejvyšším organismem jsou tam molekuly, mající schopnost usmrtit vše vykazující ony prvotní záchvěvy života.
   Děkuji, že jsem do takové žumpy poslán, neb smrt mi sluší -  jak by řekl básník, ale ještě než jsem se stihl ponořit do hlubokého znechucení a myšlenek, že složím službu jako takovou, pronesl velitel jméno druhého průzkumníka. Ach ty jeho naschvály! Je to samozřejmě Kedra -  model, v jehož přítomnosti jsem měnil barvu, takže všem bylo jasné, že právě s Kedrou se chci pářit. Fajn bylo, že Kedra vykazovalo to samé, takže bylo jasné, že jediné, co potřebujeme je trocha toho soukromí. A kde jinde získáte soukromí, než stranou civilizovaného vesmíru, na planetě tak nechutné, že v rámci dobrovolnosti neexistuje důvod se k ní přiblížit a kde jediným, co můžete získat je akutní proces rozkladu, hm? Romantika jako hrom a když jeden použije trochu toho cynismu, tak v tom to kouzlo opravdu najde. V případě, že Kedra souhlasilo je jasné, že jeho myšlenky se ubírají stejným směrem. Tak pojďme zplodit model soudného dne do míst, která je již naplňují. Když chceš, tak styl vymáčkneš ze všeho!

   Jinak problém nastal už v letadle, protože jsem se neudržel a na těle mi s tvrdým rachotem vyrazil plodící pahýl. Nemůžu za to a je to vliv Kedry. Když jsou kolem ostatní, tak jen měním barvu. Jakmile jsme ale v soukromí a mimo ostatní, roste mi pahýl velikosti, který by mi právě ostatní mohli závidět. Však k čemu vám je pahýl, když protějšek netvoří vstupní jamku, kdy ke všemu ještě nesouhlasí s množením? Leda k tomu, abyste jako Kedra otevřeli kabinu a uraženě vyskočili do otevřeného vesmíru s trajektorií odklonu od letu přepravního prostředku. Pak je jasné, že pokud se s pilotem hned neusmíříte, otočí se se nakonec váš protějšek po vlastní dráze zpět k přístavu a nechá se zachytit nejbližším letadlem. Smutné a ponižující pro toho, kdo zůstane v letadle sám, takže jsem vyslal řadu omluvných sekvencí, které však – a to jsem se neodvážil následně zmínit – byly akceptovány mimořádně rychle. Pahýl prý ano, ale po splnění základního průzkumu. Kedra patřilo k těm zodpovědným, co autority ctilo, takže chtělo nejprve splnit hygienický základ, abychom se následně mohli věnovat zasouvání pahýlu, protože už pochopilo, že já se opravdu obřadností nezdržuji. Beztak je cílem zasunutí pahýlu, takže proč ty zmatečné tance okolo? Já vím! Vzájemné ověřování. Ale co mám dělat, když se sebou nemám problém a cítím se vhodným? Opět ono ignorantství v podobě čekání na souhlas okolí, že jste vhodný. Samosoudce označující sám sebe za vhodného -  opak sudby kolektivu a tedy automaticky nevhodný, pohoršlivý, zpupný a podobně. Můj život v kostce.

   Kedra přesto zariskovalo a dle všeho bylo připraveno se množit i bez schválení okolím, což signalizovalo opravdu velkou přitažlivost a ta zas dle biologů naprosto ideální propojení, zcela bez ohledu na sociální dekórum. A právě to myslím, že tušilo i Kedra. Čili proto se obratem vrátilo do kabiny a alespoň souhlasně problesklo barvou nad mým mizejícím pahýlem pod náporem potřeby vyhovět mu. Množení s Kedrou musí prostě počkat, dokud neučiníme za dost základu mise. Jak…zodpovědné!

   No, stejně jsme nakonec neměli jinou možnost, než přistát přímo v tom nejhorším: na místě, kde se nepřelévalo rozpouštědlo, ale stále pod dopadem extrémně jedovaté atmosféry s jejími dalšími, neblahými vlivy. Oba jsme rázem zaznamenali pocit, jak kdyby nás zasáhla chřipka, protože imunitní systém byl zbaven energetického optima v podobě hvězdného záření a místo toho jsme získali velmi nízké teploty, které však ve fázi odvrácení planety od hvězdy klesaly ještě mnohem níž. Jev poměrně častý, ale na drtivé většině teristických planet ve vzdálenosti od hvězdy této kategorie bylo energeticky i teplotně daleko, daleko lépe. A na mnoha z nich proudily i větry ve stonásobcích rychlosti těch, co byly zde, takže se tam dalo daleko lépe cestovat. Zde atmosféra prakticky stála, zamořena parami z oceánů rozpouštědla a promísená s odpadním plynem úřadující plísně -  s kyslíkem.
   Nejhorší byly však ty pytle smetí naplněné rozpouštědlem, co se neuvěřitelně pomalu belhaly směrem k nám a většina jich dosahovala asi dvou třetin našeho vzrůstu. Sem tam byly ukryté ve schránkách z hustšího materiálu, ale většina z nich jen tak bloumala v přízračné modři tohoto světa, světa utlumeného, kam síla hvězdy nedopadala.
  

   Kedra překvapilo i potěšilo aktivitou, protože i já se chtěl už množit a tak začalo právě těmi mátoživými sáčky tekutého hnusu. Vše zkatalogizovat. Prvním zjištěním samozřejmě bylo, že sáčky se při dotyku zastavuji a počínají plaskout. Zůstávají ležet na zemi, vytéká z nich červená verze rozpuštědla s několika dalšími prvky a dál se přestávají hýbat. Kedra to profesionálně vyzkoušelo na řadě z nich a zároveň zjistilo, že dochází k odlivu těchto mátoh. Počaly se vzdalovat a v určité vzdálenosti je počali nahrazovat jejich vlastní příslušníci v podstatně hustších povozech. Bylo nám to celkem jedno, protože jsme právě analyzovali a zaznamenávali další projevy kolem a tak nám mátohy vyskytující se nejčastěji kolem nepřišly moc zajímavé.
   Však upozornily na sebe nečekanou technikou komunikace. Vrhání projektilů na dálku a to od těch naprosto nevnímatelných, až po ty, které už bylo možné zaznamenat, protože vylétaly z nejhustších vozidel. Kedra k jednomu skočilo, utrhlo mu celý vršek a otráveně zjistilo, že je zas plné sáčků s rozpouštědlem, z kterých vytéká červená tekutina. Jednoduše jsme se rozhodli už dál se těmito organickými zmetky nezatěžovat, ať se pokoušejí komunikovat jakkoli.
 

   Nu a bylo to téměř v momentě, kdy jsme se základním přehledem výskytu organizovaných forem končili. Všechny mátohy jako by zázrakem zmizely a jen jedno, jediné husté vozidlo se přibližovalo. Už podle letmého pohledu bylo jasné, že jde opět o nějakou formu komunikace, jejíž předchozí pokusy byly vyloženě trapné. V ten čas jsem prostě přemýšlel, jak se Kedra omluvit a navodit pro to příjemnou atmosféru. I v tom pekle, kam jsme byli odesláni. Marně jsem přemýšlel jak tomu udělat radost, když mátohy vyloženě nádherně překvapily. Konečně pochopily, co mám tu chybí a čím trpíme, tudíž konečně a překvapivě použily projektily s elementárním, reakčním schématem a vytvořili nám alespoň pocit, že jsme blízko nějaké normální hvězdě. Bylo to sice nehorázně špinavé a zaprášilo to již tak dusivou atmosféru teristickým prachem, ale na krátko jsme se cítili jako v civilizovaném vesmíru a v prostředí kam prostě patříme. Jednoduše nám to připomnělo domov a tak právě to zapříčinilo, že jsem vstupní jamku zahlédl jako první. Pahýl vyrostl do netušené velikosti, že i já jsem pocítil hrdost na vlastní schopnosti a tak jsme se na základě přítomnosti konečně reagujících jader atomů dali do našeho množení. Nic jiného ke kvalitnímu početí jsme nepotřebovali a nukleární reakce všude kolem nás dodala vše potřebné -  nemuseli jsme devastovat svoje vnitřní zdroje, mohli jsme použít zdroj externí tak, jak se sluší a patří. Velitel nemohl tušit jaké podmínky nám tento zapomenutý svět poskytne a cítil jsem určité zadostiučinění…

   Končili jsme, ale moment množení způsobil velkou kumulaci vnitřní energie, která by obtěžovala při zpáteční cestě, kdy se naopak hodí vyčerpání a z něj pramenící pasivita. Jednali jsme dle etiky průzkumníků a proto se rozhodli zbytek energie vypustit. Kedra bylo natolik spokojené, že navrhlo oslavný oblet planety pro mátohy, které překvapily darem energie z atomového štěpení. A bylo by vhodné a ohleduplné, předat jim díl nastřádané energie zpět. Nejsme necivilizovaní a v místech jako je toto může morálka fungovat. Zjistili jsme tedy největší centra mátoh po celé planetě a za využití vlastní pohyblivosti jsme se vydali na oblet planety, kdy jsme v každém místě koncentrovaného výskytu mátoh vyzářili velkou část jejich komunikačního daru zpět. Snad alespoň takto pochopí, ž jsme přátelé schopni a ochotni komunikovat i s takto nízkou formou organizovaného projevu. Protože i nechtíc jsem byl přesvědčen o tom, že tuto vývojem neperspektivní planetu nikdo už nikdy nenavštíví. Nebyl důvod na žádný pád.

   A teprve za dva roky jsem od velitele dostal výtku, že naším obletem s Kedrou jsme eliminovali víc jak 80% katalogizovaných forem, na prvním místě s mátohami. Kdo to mohl ale tušit, když jsme jim dílem vraceli jen to , co oni přinesli nám? To nechápal ani velitel a proto ta výtka nebyla nijak vážná. Vážnou byla následná gratulce, že se nám s Kedra podařilo vybudovat už sedm společných modelů zjevného nadprůměru, takže když už k ničemu, tak tahle planeta posloužila ke štěstí dvěma obyčejným modelům své vlastní populace. Dobré konce jsou oblíbené v celém vesmíru… 

Rodinný krb

   Na ten telefonát si pamatoval dodnes. Původně mu totiž přišlo, že někdo zemřel, protože reakce na druhé straně spojení byla přerývaným pláčem ředěným nějakými osamocenými slovy, nedávajícími příliš smysl. Až teprve po chvíli zachytil dvě klíčová slova: dcera a porodila, takže si začal dávat dohromady, že tohle pohřeb nebude. Že to bude ten druhý případ. Pak ale nerozuměl tomu pláči, protože co si pamatoval, tak zrození se mělo oslavovat. Alespoň formálně, když už toho parchanta upřímně nikdo nechtěl…
   Vzal míček a zase ho hodil…
   Přisuzoval to svému stáří, protože jedině věk a mizející vlastní život se umí společně vzepřít proti sobectví, zvlášť pak, když je ve hře vlastní krev. Sice trochu bouračka, ale stále vlastní krev. Nikdo není dokonalý, a jak mu ti idioti tvrdili celý život: na všem hledej pozitiva. Takže hledal, ale ve skutečnosti příliš nenacházel. Jenže pak si připomněl, že to byla právě tahle dcera, která s ním udržovala postupně skomírající kontakt po tom, co se rozhodl vystoupit ze společenského vlaku romantiky a vydat se vlastní cestou podél kolejí, po vlastní, suché cestě. Rozvedl se už před mnoha a mnoha lety a dodnes ho občas přepadl pocit, že to bylo jedno z jeho nejlepších rozhodnutí v životě. Nebyl na telenovely a držení se za ruce nikdy, nechápal proč druzí chtějí poslouchat, jak skvělí jsou a kvůli tomu udržují pár. Každému co jeho jest, takže pár je funkční, jen dokud se staráte o děti. Ale když děti dospějí… Každý si zaslouží prostor po dvacet let trvající směně. Skutečně…
   „Miček! Přines!“
   Měl dost toho štkaní ve sluchátku a tak možná až příliš tvrdě ucedil: „Tak jsi porodila debila. Stávají se horší věci.“ A to skutečně ztichla, protože vhodit do hry relativizaci bylo vždy nejkvalitnějším sedativem. Nenechat emoci zbytečně hořet, protože přes plameny nejsou vidět fakta a tak stejně jako nosorožec nastoupil na doutnající problém a začal dupat. Hasit, tak jako mnohokrát před tím. Ale jak moc to bylo upřímné  -  nevěděl sám. Jemu se nikdy žádné chycené dítě nenarodilo, neměl zkušenost s nástupem plodu, který je poškozený předem a jeho od společnosti izolovaný život umožňoval zcela upřímně se ustálit na pocitu, že poškození předem prostě nepřežijí. Na to viděl příliš mnoho dokumentů o přirozené živočišnosti. Takže by bylo možná vhodné dceru připravit na to, že s ním neodejde z porodnice, protože neznal rozsah poškození, znal jen hysterii vlastního dítěte, že vyvrhlo zmetek. Jenže: ta společná krev! I kdyby to bylo vegetativní, tak to stejně krvácí tím, co je i v něm, čili ano: byla to velmi zapeklitá situace.
   Ví, že tam jsou kopřivy a stejně je neoběhne. Jde přímo skrze ně, i když kvičí jak sele. No to mě poser…
   Neumřelo to. Mělo to velmi tuhý kořínek a on se o to raději příliš nezajímal, protože pro něj to byla žinantní situace. Zastával pocit, že jemu do dětí taky nikdo nemluvil a tak když nyní rodí jedno z jeho dětí, jsou rozhodnutí hlavně na něm. Ale jistě. Druhá dcera se mu pokoušela volat, že by měl podpořit tu první, protože má takové trauma a i syn dokonce zavolal, jestli má jít dceru s debilem navštívit, protože mu bylo jasné, že fotr z venkova paty nevytáhne. Málem celá rodina se začala zajímat a každý mu dramaticky říkal: „Neříkej mu debile!“ Neupozorňoval je na to, že mají také matku, protože konec konců rád slyšel své děti v telefonu, protože mu to dodávalo pocit, že jsou všechny v pořádku a to dokonce i ta, co vysekla debila, protože ať dělal, co dělal, tak si uměl představit tisíc větších tragédií. Byla to smutná, ale nikoli tragická událost a i když se to dceři asi právě nehodilo, tak pacifikoval i bezohledně znějícím, že si udělá ještě řadu dětí jiných a už určitě zdravých. Bohužel ano, ona se zatím nedokázala smířit ani s tímto.
   Obě ruce volné a stejně ten míček nosí v hubě. Je to debil! Zasmál se a plácl se do stehna.
   Nebylo ani tak překvapivé, že dceru opustil ten její inseminátor. Obviňovali se vzájemně a bez nosorožce tam musel hořet plamen do veliké výšky. Dokonce i dcery matka nesignalizovala otevřenost problémům své dcery, protože zkoušela další kolo pokusů dodat si sebevědomí přes nového zoufalce, co už deset let nesouložil a byl ochoten obtáhnout prakticky každé koště. Ženské po padesátce jsou něco příšerného a jejich propad do hysterie vyvolané ztrátou vlastního ženství ho až děsí. Proto se zodpovědně soustředil na ženy do pět a třiceti, ale tentokrát už třídy B, protože jemu bylo téměř šedesát a už neměl ten tvrdý drajv jako kdysi, stával se spíš ‚laskavým‘, za což se v duchu samozřejmě proklínal. Čas ale neokecáš.
  Jeho bývalá však dceru s debilem nechtěla. Padla první poukázání na ústavní péči a na alibistické docházení za plodem lásky, který se nepovedl. Postupně a během času, kdy se dcera věnovala již skutečně hluboké depresi, neboť se jí jak na rodil debil, tak jí opustil blbec, se všichni přidávali k tlaku na to, aby dítě předala ústavní péči. Až tedy na něj, který mlčel na svém venkově a věřil, že se to celé vyřeší bez jeho vstupu, protože opravdu: on ty emoce tak neuměl! Dnes však ví, že právě tím to celé podělal. I když: podělal?
   Měl ksicht jak buldoček. Ale takovou věrnost a upřímnost prostě nenajdeš. Zase hodil míček…
   Přijeli k němu dva měsíce po porodu. Bez ohlášení. S autem plným tašek a s obrovskou lží na rtech, že ‚budeme šťastná rodina‘. Leda nasrat! A také jí to jako vždy před tím surově řekl: alibistická invaze ksindla, co se neumí sám postarat o svého zmetka, terorizující starého fotra ve výslužbě a vlastně parazitický moment! Ale dcera znala svého otce příliš dlouho na to, než aby se jí to dotýkalo a hlavně i ona s ním měla stejnou krev, takže ano: to drama a hysterie se odbyla v prvním měsíci a nyní byla opět zcela v klidu. Rodinné prokletí, či dar -  neschopnost pěstovat si trauma. A budiž jí ke cti, že téměř půl roku po jejím příjezdu dělala vše, co slíbila, když vylezla z auta…
   Najednou měl vždycky uvařeno, uklizeno a vypráno. Dokonce si mohl jídlo přát, což se mu nestalo už alespoň 15 let. Byl vyzýván, ať si dojde na pivo, ale asi nejspíš proto, že ona musela snad vědět, že fotbal nesnáší a pije víno. Když už. Takže mu prostě dělala, co, mu na očích viděla a za to všechno chtěla jen jediné: aby občas a v průměru tak na hodinu denně pohlídal debila v ošatce, na kterého nemusel sáhnout. A i když dcera náhodou jela na nákup, tak okamžitě ryčel do telefonu, když se debil rozeřval a dcera musela hned přijet. Nikdy nevěděl, co tomu malému červovi je, ale pomalu a jistě si zvykal na ten jeho obličej stižený jinakostí. Jinak se to podle něj chovalo jako jiná mimina, i když na to si už moc nepamatoval. Děti považoval za nefunkční do chvíle, kdy se umí podepsat. A když ti to neřekne, co ho bolí, tak to nech být -  základní pravidlo, protože mu někde něco zlomíš a bude to ještě horší!
   To snad není pravda. Zase skrz kopřivy. Ale příště mu to tam hodí zase. Holt se učí pomaleji…
   Bylo to plíživé. Velmi plíživé. A najednou to někdy byly hodiny až tři, protože to začínalo lézt po koberci a on mu mohl po obědě od cery kutálet něco podlaze. Následoval to jak autíčko na ovládání a to mu přišlo legrační. A taky přišly první, pochopitelné signály, že se bude něco dít s tělem toho malého lezce. Byl pyšný na to, že později už poznal náhlé zastavení aktivity a brunátnění v tváři, takže si přesně pamatuje, kdy se to stalo poprvé: dcera mu právě zařizovala pochůzky po úřadech, které skutečně a hluboce nenáviděl, takže ano – i on uměl pocítit vděk. Nechtěl ihned vytáčet její telefonní číslo, že proběhla defekace a že musí přijet. Byl rád, že ona chodí po jeho otravě, takže se pro jednou pochlapil, čapnul strnulého debila a v poklusu ho vynesl na zahradu, kde mu strhl plínu a držíc ho v předpažení před sebou, s tváří odvrácenou do strany poslouchal bzučení drobných prdů a pleskance asi tří dávek průjmu na zem. Strašná situace, ale debil se neposral, dcera může dál obíhat úřady.
   Ale to bylo radosti, když přijela a zjistila, co se stalo. Nejen, že mu obratem dojela pro vzácné víno, ale ještě si myslela, že už je tak starý, že je hovado, co se nechá nachytat na flašku, protože vykazuje, že je schopen jí zastoupit. Ale to jí nahlas neřekl, protože byl sebekritický a zas takový výkon to nebyl -  nechat debila vysrat z výšky. Takže přijal lahev a šel s ní k sobě s tím, že dceru nechal v dojmu, že nepochopil podstatu její radosti. Stále víc získával on, než ona, takže svět byl v pořádku, tak!
   Vyndal mu míček z pusy a pokusil se ho vložit mu do ruky. Okamžitě ho pustil a upřel na něj vytřeštěný výraz radosti a očekávání. Povzdechl si a zase hodil. Samozřejmě za kopřivy…
   Zákonitě se to časem přešlo v rutinu. Debilovi táhlo na dva a fixoval se na něj stále víc. Sám se brzo naučil, že když máma není doma a je jen s ‚dědečkem‘, takže může rovnou běžet na zahradu, když se mu chce na záchod, protože dědeček s ním jiného dělat nebude. Pravda: stále zde byl ten nedostatek, že když to bylo na velkou, tak se muselo s dočištěním čekat na rodičku, protože dědeček fakt dětské zadky utírat nebude. Stejně tak se naučil, že když nesní všechno, co dostane hned, tak už to nedostane vůbec, protože dědeček všechno po prvním pokusu odstaví a dál se o to nezajímá. Jíst a pít se tedy muselo okamžitě, když to bylo na dosah, protože později to nebylo. A vzdorovitý pláč měl na dědka paradoxně rozveselující dopad. Čím víc řval a chtěl si něco vynutit, tím víc se mu dědeček jízlivě díval do tváře a tím spíš to neudělal. Takže vždy když přijela matka a zase vše urovnala, mohla se jeho dětská lebka rozhodovat, kdo po něm chce výkon a kdo mu jen utírá prdel.
   Zlom nastal v momentě, kdy vše běželo už celkem hladce a podle něj to bylo i relativně vyvážené. Dcera nadhodila, že s jeho důchodem, s dávkou na debila na to, že nejde do ústavu, kde by stála péče o něj daleko víc a s její mateřskou to jde velmi dobře, ale že ona tu vysokou nedělala jen proto, aby byla ženou v domácnosti, a že kdyby se mohla vrátit alespoň na poloviční úvazek do práce, tak by jejich domácnost získala už vyloženě nadbytek a málem řekla, že by se mohli jako rodina rozmazlovat. Ale v čas si uvědomila, že on rozmazlenost nesnáší do morku kostí, takže velmi chytře poukázala na nutné opravy domu, na které ze svého důchodu prostě neměl. Nová omítka, nový plot, oprava budov v zahradě, to vše vyžadovalo investice a ona je mohla dodat. Jen kdyby byl ‚někdo‘ ochoten základně se postarat o debila. Vše by měl připraveno a debil je nadprůměrně samostatný, což ona jako matka umí posoudit, protože sice se sebezapřením, ale i ona s ním občas chodí mezi ostatní matky a to hlavně proto, aby debil pochopil, že není jediným svého druhu. Po pravdě jeho dcera měla oprávněný pocit, že daleko většími debily jsou ti rozmazlení fakani matek z pískoviště majících IQ čísla vlastních bot, ale protože ten její to vykazoval přímo vzhledem, snášela tu podivnou kombinaci soucitu a výsměchu, jakou generuje každý zdravý tvor k tomu nedostatečnému. Dcera měla prostě plíživý pocit, že její dítě přebírá základní rysy reakcí po jejím otci -  i když to měl být správně manžel – takže neměla konfliktu s vlastním dítětem a prostě ho brala shovívavě a stále víc milovaně. Debil se snažil a snažil se víc než ostatní, což ho v očích minimálně jeho rodiny vysoce povyšovalo.
  Trvalo jí asi měsíc a půl, než mu tuto představu, že půjde do práce podsunula a to způsobem, aby jí alespoň připouštěl, protože získat od něj souhlas bylo téměř nemožné. Byl skeptikem a věděl to moc dobře. Jenže tenhle životní postoj ho nikdy nezklamal, na rozdíl od zhovadilého optimismu, který vybuchuje nefunkčností každou chvíli.
  Takže jídlo připraveno, debil byl kupodivu schopen základní očisty, čili když se mu chtělo na velkou, tak vybíhal do zahrady, držíc při tom vlající roli toaletního papíru, kterého ale spotřeboval velké množství za malého efektu, jenže ten už mohl dědek sebrat vidlemi a odnést na kompost. Nemusel se ho dotýkat, takže to bylo správně. Debil už brečel velmi málo a dokonce naučil až morbidní reakci, že stejně jako dědek se začal oportunisticky smát, když se praštil, nebo si jinak ublížil, i když to si dcera zpočátku vyčítala, protože v očích debila ta radost nebyla. Stále to bylo dítě a bolest mu spouštěla přirozenou reakci pláče. Ale neustálá společnost starého, vyhořelého muže u šedesátky ho tlačila do přebírání jeho reakcí. Nebylo to přirozené, ale bylo to funkční: měli klidnou domácnost -  nebrečel!
  Dcera skutečně věnovala téměř čtrnáct dní tomu, aby celý dům a celou zahradu předělala do bezpečné zóny, takže natáhla plastové pletivo všude tam, kde hrozilo nebezpečí, koupila zaoblení na všechny rohy, dala gumové zarážky na všechny dveře a všechna okna zjistila pojistkou. Měla pocit, že kdyby do jejich prostředí pustili i zcela čerstvé retardované, nic by se jim nemohlo stát ani při sebevětší snaze.
  Dcera nikdy nepochopila, že on se podvoloval, protože viděl ty její změny do telefonu a bylo mu záhy jasné, že má nového inseminátora. Samozřejmě, že mu to neříkala, protože se musela určitě v duchu bát, že jí ta křehká rovnováha péče o poškozené dítě padne, když oznámí potenciálně nového člena rodiny, ale ve skutečnosti nevěděla, že debil s dědkem prorůstají, protože byť dědek ho měl spíš jako velmi chytrého psa, tak debil nic jiného nechtěl.
   I naprostý magor by pochopil, že tam, kde pokulhává inteligenční stránka, dere se vpřed ta pudová, zvířecí a atavistická, takže debil skutečně plnil své optimum, i když to jako rodina museli skrývat před světem s jeho fašisticky humánním přístupem, který znásilňuje debily do podob v šatičkách oblečených monster, majících za úkol předstírat normálnost.
   Ne, jeho debil byl něco jako malý Kristus, protože většinu roku pobíhal jen v bederní roušce, bosý a nevnímající drobná zranění a údery. Černé, silně rostoucí vlasy mu vlály do všech stran a jeho tvář vyzařovala vlastně nepřetržitou radost. Mohl vběhnout do domu a v rychlosti do sebe nacpat vždy připravené jídlo. Pak mohl zase vyběhnout na zahradu, která skrývala tolik zajímavých věcí a to nejen na povrchu, ale i pod kameny a drny a i na stromech v podobě ptáků, či rostoucího ovoce. Byla i hromada písku a hlavně: byli přátelé! Jezevčík a tři slepice, co nedávaly vejce, ale se psem i debilem tvořili věčně se nahánějící skupinu. A mezi tím vším procházel sem tam dědek s fajfkou, který se těšil z vitality živého na zahradě a čekal na termín zedníků, co mu přijdou udělat novou fasádu. Dcera zatím někde nadšeně souložila s novým partnerem, nebo pracovala v kolektivu sobě blízkých -  jo, happyendy existují!
  Vzal míček a hodil. A debil se zas s výskotem rozeběhl. Byl nádherný, letní den a svět byl v pořádku! Tak jako vždy…

Žádost o průnik

Vladimír Hamral

   Když zazvonil domovní zvonek, myslel jsem, že je to závoz. Dovážka zboží je vlastně to jediné, s čím ještě udržuji kontakt, protože jinak se tak jako řada ostatních věnuji svému dítěti. Takže jsem nikoho nečekal a když, tak to mohl být leda tak Karel, který přepravu doprovází již jen z důvodu zachování ‚osobního‘ kontaktu firmy. Karel nemá nic jiného na starost než tvářit se společensky a na konci poděkovat za to, že mi zboží dodal. Respektive, že jsem využil jeho – tedy spíš jejich -  služeb. Jistě. Ale hned na začátku jsem s Karlem udělal dohodu ve smyslu, že nesnáším přetvářku a tak speciálně v mém případě má prakticky povinnost ignorovat své pracovní zařazení. U mě si může ulevit, být klidně sprostý, zanadávat si a postěžovat si na firmu, protože Karel dělal u firmy již tak dlouho, že mu odebrali aktivní odposlech. Takže proto jsem neměl nejmenší důvod se oblékat do společenského úboru, neboť Karel vždy startoval nějakou peprnou větou ohledně vlastní frustrace a mě vlastně neviděl. Já zpravidla jen trpělivě podepisoval dodák, jedním uchem poslouchal jeho litanii a na konci mu vrátil formulář v na podložce s jednou větou řešící jeho problém. To Karlovi naprosto stačilo, většinou řekl: „No vidíš to!“ A pak bez řečí odjel, protože ani já jsem se dál nevybavoval. Normální, mužský kontakt…
   Tedy i tentokrát jsem dramaticky otevřel dveře, a protože jsem byl v dobré náladě, tak jsem měl hlavu zvrácenou vzad a stojíc jen v bavlněných trenkách, bušil jsem se do chlupaté hrudi s hlasitým a hlubokým řevem: „Pojď na moje prsa!“
   „Takhle rychle?“ ozvalo se překvapeně hlasem, který Karlovi určitě nepatřil a já se podíval s leknutím před sebe. Tedy spíš pod sebe, protože tam stálo něco, co jsem neviděl už dobrých deset let. Ženská!
   „No co tady děláš…te?“ bylo jediné, na co jsem se zmohl a se směsicí nedůvěry a překvapení jsem hleděl na živou ženskou z masa a kostí, která se nějakým nepříčetným řízením osudu dostala až k mým dveřím.
   „Při posledním sčítání lidu jste jako jeden z mála nezaškrtl odpor k sexuálnímu aktivismu reálných a tak jste byl zařazen do databáze společenských ultrakonzervativců. Ti jediní jsou pak ochotní mít ještě sex a tak jste byl vybrán díky věku a vzhledu, který mi vyhovoval.“
   „Prosím vás, poslouchejte,“ podařilo se mi vybavit si společenský styk. „Já to určitě zaškrtl, ale nejspíš došlo k nějaké chybě v jejich zpracování, protože já konzervativec určitě nejsem a mezilidský sex samozřejmě odmítám jako každý normální člověk, protože nabídka virtuálního safe sexu je víc než dostatečná a nenapadá mne, proč bych jí měl odmítat výměnou za mezilidský kontakt. To určitě chápete, že?“
   „Samozřejmě, že chápu. Když já ale vyplnila žádost o průnik,“ řekla dívka zklamaně a opravdu to vypadalo, že je velmi smutná. Sklonila hlavu a dívala se na formulář v ruce, který mi chtěla původně ukázat nejspíš, že má vyřízenou celou agendu.
   Život o samotě s rostoucím dítětem má ten problém, že si běžnou, každodenní praxí vytvoříte prostředí k obrazu svému a že postupně odstraníte všechny problémy a překážky, které jste v životě dosud měli. Uděláte si život přesně takový, jaký jste chtěli a tak si během let zvládnutého života odvyknete na možnost vůbec někoho a nějak zklamat. Své dítě nezklamete, protože je složeno z tak dokonalých, mentálních modulů, že jeho myšlenková a emoční kapacita je o celé násobky nad vaším mozkem hned na začátku, takže kdyby to nebylo vaše dítě, které si ladíte, mohlo by vás samotné vyučovat již od prvního dne. Ale všichni víme, že opravdové dítě je cesta ohleduplnosti právě k těm, co žijí a své děti budujeme proto, aby nás umělé inteligence tolerovaly i za faktu, že ony samotné jsou o celé miliony let vepředu s mentální kombinací a výběrem. Pro naše děti jsme my živí jen něco jako biologický odpad, takže proto si každý člověk zodpovědně buduje své dítě, aby si na něj zvyklo a přijalo ho za svou součást. Aby se nepostavilo proti němu.
   Zklamání u dívky tedy zklamalo i mne samotného, protože jsem myslel, že mám život bez zklamání, který mohu žít ještě mnoho dalších desetiletí. A pokud si chci zachovat svůj vlastní svět a nemít v něm tyto nepříjemné situace, měl bych se snažit zklamání potlačit i u těch velmi sporadických návštěvníků, kteří se zde vyskytnou. Na úředníka sčítání lidu jsem byl také příjemný, stejně jako na Karla, takže není důvod nevyjít vstříc i této dívce, která přišla sice v zásadě s neslušnou a pobuřující žádostí, ale zase měla vše vyřízeno administrativně, takže to mělo problematický náboj její žádosti společensky ohladit. Téměř legitimizovat. Cítil jsem povinnost být na ní ohleduplný tak, jak to jen jde.

   „A co jste si tedy představovala?“ zeptal jsem se tónem, která podle mne vyjadřoval ryzí vstřícnost. Při té příležitosti jsem si jí i prohlédl a ruku na srdce: viděl jsem tu snahu přiblížit se vzhledu virtuálních krásek, které si sice můžete navolit do nejmenšího detailu a to nejen těla, ale i jejich projevu; však existuje i určitý paušální ideál virtuální partnerky, který je volen všemi uživateli sítě a dle něj se dotyčná snažila alespoň nějak stylizovat. Jenže byla živá a to byl ten ústřední kámen úrazu. Kdo stojí o kontakt s živým člověkem? A proč by to dělal?
„Chtěla jsem vám ukázat zdravotní kartu,“ řekla stále smutně. „Chtěla jsem předvést, že i genetický rozklad je nad průměrem a že jsem nikdy neměla ani žádné onemocnění, ani úraz. Žiji aktivním, sportovním životem, takže i fyzicky jsem na tom výborně. Mám státní zkoušku v šesti oborech. Hovořím čtyřmi jazyky do detailu a dalšími třemi téměř dokonale, ale ty nemám ještě certifikované. Mé dítě už pracuje v institutu kosmického výzkumu a mám otevřenou nabídku na další dítě. Snažila jsem se o naprosto vzorný život, až jsem dosáhla hranice, kdy mi došla neznalost reálné zkušenosti. A právě tu jsem myslela, že budu schopna realizovat a následně o ní zpracuji vědeckou práci.“
   „To je všechno jistě milé a i chvályhodné. Jenže já v tom cítím ještě něco, co vás jistě urazí…“
„Neurazí,“ téměř zašeptala a hlavu opět sklonila k zemi.
„Sobeckost. Myslela jste prostě pouze na sebe a rozhodla jste se pro jednostrannou zkušenost bez pomyšlení na skutečnost, že k vašemu experimentu musí být prostě dva. Takže jak tomu druhému sdělit, že by nebyl obětí?“
„Mám moduly pro dítě z pracujících inteligencí…“ řekla a rázem se rozhostilo ticho. Přemýšlivé a bohužel vypočítavé na mé straně, protože dívka právě naprosto přesně trefila to jediné, čím může dnešního člověka motivovat. Dospělé moduly pro dítě, které by tím získalo vyšší šance na pracovní zařazení.
„Takže obchod?“ zeptal jsem se s váháním, protože jsem si nebyl úplně jistý, jestli se dříve v historii nebral placený sex za zápor a ke všemu se mi do myšlení vkrádalo, že tehdy snad platili většinou muži ženám, ale jistý jsem si tím nebyl.

„Až jako nejzažší možnost a jen tehdy, pokud by se s celým aktem fyzického sblížení souhlasilo. Ono totiž dle klasické biologie by měla existovat již bezkontaktní reaktivnost, která je dnes ale kompletně využita v rámci virtuálního safe sexu. Takže po poradě s tutorem jsem získala neověřenou teorii, že fyzickým kontaktem lze reakce dosáhnout také. Pokud je to ale pro protějšek traumatické za světla, je možné se o to pokusit i za tmy. Ale opět: jen za prvotního předpokladu oboustranného souhlasu. Který tu zjevně není…“

   „Počkejte, počkejte, počkejte,“ nechtělo se mi ztratit možnost na dospělé moduly pro dítě. Snažil jsem se taktizovat a prodloužit její projev, abych našel cestu jak se k modulům dostat třeba i bez zbytečného sexu s živým člověkem. „Jak jste myslela tu bezkontaktní reaktivnost? Tomu vůbec nerozumím…“
   „Přitažlivost na základě optického vyhodnocení odpovídajících atributů pro páření je snad nejzákladnější princip sexuality. A dříve to tak skutečně fungovalo: dva lidé se na sebe dívali a když oba cítili, že se jim ten druhý líbí, měli spolu sex. Bez vzájemného nucení. Oba prostě průnik chtěli, i když jeden zpravidla předstíral odtažitost však právě proto, aby si druhého připoutal závazkem k sobě. A byly to zpravidla ženy. Dlouho se vedly polemiky, jestli tato jejich vlastnost předstírat zdrženlivost jen proto, že tak se sameček víc připoutá byla etická. Nakonec se došlo k závěru, že etická rozhodně ne, zato biologicky funkční dokonale a to bylo určující…“
   „Takže věříte, že když se na vás budu dlouho dívat, tak začnu mít puzení mít s vámi historický sex, ano?“
„Už jsem naznačila, že rozumím vymýcení optické reaktivity virtuální nabídkou, ale zároveň předesílám, že mohu nabídnout i libovolný, fyzický kontakt s mým vlastním tělem, který by měl též spustit pohlavní reakci v původní funkci. A že to mohu nabídnout i po tmě, což by mělo minimalizovat teoretické trauma kontaktu s cizím tělem. Tělem, které je ale klinicky bez nejmenšího problému a snažila jsem se ho stylizovat do nejoblíbenějších, virtuálních modelů současnosti…“
„A za to všechno dospělé moduly pro dítě…“ dodal jsem nakonec s pocitem, že bych se zase tolik neobětoval, protože po opětovném zdůraznění dotyčná skutečně připomínala sexuální ikony virtuálního světa. Ale měla ten problém, že byla skutečná a že měla svou vlastní mentalitu. Neuměla se adaptovat do polohy, kterou jsem právě ten den potřeboval. Měla své vlastní myšlení, které se pochopitelně musí dostávat do konfliktu s jiným myšlením živého už jen proto, že myšlení živého člověka je nezávislé. Tedy zjevná komplikace.
   „Vím, že to zní troufale a nespolečensky, ale teoreticky by to mělo fungovat i bez těch modulů. Existuje i další a dosud nezmíněná alternativa stimulace vašeho těla, které by se mělo následně poddat ochotě k fyzickému sexu minimálně ve stejné intenzitě, jaká je přítomna u bezpečných ejakulací virtuální sexuality, kde kontrolu nad situací přebírá stroj. Takový proces však vyžaduje přísné soustředění obou stran na činnost a není možné se letargicky odevzdat předvolené nabídce stejně jako ve virtuálním prostředí…“
   „Jako že byste na mne sahala?“ otevřel jsem oči překvapením.
„To byste mohl i vy na mne a to je právě tak nějak výrazná část reálného sexu, která má vést k zavedení vašeho prokrveného penisu do mé pochvy, kde jeho tlakovým stimulování, drážděním, dojde k ejakulaci semena přesně tak, jak se dělo celé statisíce let historie…“
   „Nechutné!“ zvolal jsem spontánně. To bylo první, co mne napadlo při představě, že se snažím vtlačit penis do této dívky před sebou. Ale pak jsem si vzpomněl na virtuální partnerky přesně vyhovující mému vkusu a ty se také snažily vložit si můj penis do své pochvy. Jenže tam jsem na pozadí věděl, že jde o klasickou periferii přístroje, která jen simuluje ženské ústrojí, ale samostatně je z čistého, zdravotně nezávadného a omyvatelného materiálu. Nebyla to žádná, živá tkáň jako v případě této dívky.
   „Jen na první pohled, a díky zvyku,“ snažila se mne stále nějak přesvědčit. „Ono je to totiž původně přirozené a přečetla jsem o této problematice tolik statí, že mám subjektivní přesvědčení, že dostat vás do situace, kdybyste byl svým penisem v mé pochvě, že pak už byste se smířil s celou situací a v jasném optimismu i začal spolupracovat bez ohledu na moduly…“
   A teď jsem se rozesmál.
„Bez ohledu na moduly? Proč bych to pak ale dělal?!“
„Pro to samé, co hledáte v safe sexu a pro zkušenost historické reality, která je podle mne zakotvena pod povrchem každého člověka. Vývojově jsme to prostě ještě nemohli ztratit. Jen jsme to překryly odlišným zvykem…“

   To jak zmínila safe sex a propojila mi to v mentalitě se sebou sama mělo nakonec drobný efekt. Na konci obou aktivit byl totiž orgasmus a ten je kýžený vždy, takže jen šlo o tu cestu, kdy jedna byla standardní a bezpečná, a druhá špinavá, animální a v rovině mezilidského kontaktu, který dnes spadal do něčeho jasně překonaného. Zpátečnického. Ale zas: co mne vedlo k potřebě testovat nové moduly pro dítě? Touha po nové zkušenosti, jak by to mohlo nakonec fungovat. A nezkoušel jsem já sám zavést i moduly obsahující trendy animality jen proto, abych zvedl direktivnost svého plodu? Takže i já jsem se zpátečnicky obracel k živočišnosti, ale jen to bylo v rovině datových modulů -  ověřených sekvencí kódu nekolidujícího s celkovým komplexem dítěte. Někde tam vevnitř se poprvé pohnul pocit, že ta zkušenost s dívkou by byla sice něco příšerného, ale pro silného muže by z toho šla možná vytěžit i zkušenost dodávající nový impuls do tvorby svého potomka. Nakonec, proč by…

   Bylo to jako když udeří tornádo. Všude kolem se zvedl vichr a obloha potemněla. Zapotácel jsem se dovnitř vchodu a předloktím si zakryl oči.
   Trvalo to sice jen pár sekund, ale když jsem paži zase sundal, zůstal jsem nevěřícně stát. Ještě nikdy -  a to ani na internetové síti – jsem neviděl tolik živých lidí pohromadě. Bylo nás tam náhle alespoň deset a mne přepadlo okamžité nutkání zabouchnout před tímto shromážděním dveře. Ale než jsem se k tomu odhodlal, zařval do prostoru zesilovačem zkreslený hlas: „KDOKOLI SE POHNE BUDE PARALYZOVÁN S NEPŘÍJEMNÝMI ZDRAVOTNÍMI NÁSLEDKY!“ To mne přikovalo na místě. Rozhodně jsem nechtěl být paralyzován a zdravotní komplikace jsem prostě neznal, takže jejich představa byla pro mne značně široká množina od pocitu nevolnosti k teoretické představě bolesti zauzlení střev. Vůbec jsem neměl představu, co se to děje.
   Ale že nejsem cílem této manifestace síly, protože šlo o muže ve stejnokrojích se zbraněmi, které jsem viděl poprvé v životě, to jsem se dozvěděl vzápětí, neboť ženské jméno jsem nikdy nepřijal.
   „Anastázie Nguyen jste zatčena za pokus o nelicencované početí, za podvod na spoluobčanech, za maření úředního výkonu a za padělání úředních listin. Vaše obhajoba vám bude dodána po lékařské diagnóze.“
  No a tehdy jsem pochopil, co jsou to emoce, protože dívka pře mými dveřmi se vlastně za celou dobu ani nepohnula, ale teď zvedla pomalu hlavu a svýma velkýma, temnýma očima na mne pohlédla jako tvor, který byl raněn a zklamán tak silně, že je to na hranici samotného přežití. Neznal jsem podobné pohledy a přesto jsem ten její pochopil, takže z důvodu, že žiji ve světě bez problémů, chtělo se mi náhle tento stav a vlastní zkušenost předat i jí. Nakročil jsem kupředu a bez jakéhokoli přemýšlení roztáhl ruce v jakémsi dříve neznámém pokusu fyzicky kontaktovat druhého člověka. Zastaven jsem byl však dřív, než jsem došlápl, protože jekot z několika úst kolem, abych se ani nehnul, mne samozřejmě zastavil.
   Pak ke mně přistoupil jeden z nich, asi jejich velitel a již smířlivějším tónem mi sdělil, že jsem stal obětí sociálního terorismu, protože Anastázie Nguyen je ostřílenou členkou podzemního hnutí atavistů, kteří chtějí do světa vrátit konflikt. Chtějí ho vrátit tím, že budou spontánně tvořit lidské plody v klasické diverzitě a při jejich dostatečném množství se opět spustí mezilidská soutěž, tudíž se do světa vrátí násilí. Používají prý techniku podplácení a návaznosti na safe sex, aby zakryli pravý důvod potřeby oplodnění, s čím bych se určitě setkal, kdybych se zde zatčenou pobyl nějaký čas. Stal bych se zdrojem pro perspektivní, násilný převrat, který by měl za následek ztrátu současného klidného, tvůrčího prostředí na výrobu dětí, které pak soutěží o své uplatnění v projektech přesahujících možnosti člověka. Vrátili bychom se zpět někam do jednadvacátého století, takže kolem by se rozhořel středověk, lidské skrumáže, násilnosti a všudypřítomné nebezpečí pro každou, jednotlivou existenci. Explodoval by svět nedostatku, nemocí a byrokratické diktatury chránící vždy jen omezenou skupinu dogmatiků využívajících celkové situace. A to přeci nechce žádný, slušný občan, což jsem mu samozřejmě odkýval.

   Pohlédl jsem na dívku pozměněným pohledem a nejspíš jsem pokročil, protože na pozadí jejího pohledu zraněného člověka číhala nejspíš i nenávist. Nenávist ke mně, jako ke tvoru pro její svět slabému, odpornému a pohodlnému, který předává svůj vlastní osud vzdálené správě a samostatně nemá potřebu se převtělovat do dalších lidí tím, že by vytvářel jejich nové, tělesné verze. Pomalu jsem začínal rozumět celé situaci a začal si uvědomovat, že jsem měl být opravdu záhy zneužit, protože v před druhými skryté upřímnosti k sobě: já se málem k souhlasu se zkušeností dostal a to jen proto, že patřím k těm silnějším jedincům, kteří se nového neobývají tolik jako druzí, které zná důvěrně ze sítě. A tak jsem zase o krok ustoupil s tím, že jsem sledoval jak se čtyři muži blíží k dívce, která na mne stále hledí směsicí odporu a bolesti a kterak se jí chápou za obě paže s tím, že je kryje ta druhá dvojice. Pak dívku otočili a pomalým krokem jí odváděli k leteckému transportéru, který před chvílí zakryl nebe.
   Přidal se k nim i velitel společně s ostatními dosud stojícími ozbrojenci. Jejich představený mi ještě zasalutoval a nastoupil jako poslední do vznášedla, které se prakticky okamžitě zvedlo a opět mne donutilo zakrýt si zrak před vzedmutým větrem.
   Záhy ale hukot celé stroje utichl, nebe se opět projasnilo a vzduch se zase ustálil na letní teplotě třiceti stupňů. Zůstal jsem stát sám a jen ve spodkách před svým domem, protože teprve nyní mi začalo pomalu docházet, co všechno jsem právě zažil a jak dramaticky byl narušen můj klidný život opírající se o výrobu svého potomka. Tuto událost budu zjevně analyzovat celé měsíce…
…takže jsem ani nepropadl překvapení, když se objevil Karel. Ale prakticky ihned jsem začal přemýšlet, co mi to měl přivést, protože mne právě nenapadlo, co mám očekávat. 

   Karel, co nejvíc vykloněn z okénka svého elektromobilu nesoucího se deset centimetrů nad zemí zcela beze zvuku, již na dálku kulil oči, že ho očekávám, stojící jen ve spodkách před domem. Jasně mu bude chybět ono pitvoření se do interního komunikátoru, kterým vždy sděluje, že ‚konzumní oltář dorazil‘ a ‚ten pedofil, že si to může jít převzít‘. Karel totiž dítě nepěstoval. Odmítl to s odůvodněním, že poskytne svůj genetický fond pro nějakou budoucí kopii Karla, která už bude mít buňky a trpělivost na to, aby dítě měla. Jemu -  tomuto Karlovi – zcela stačí kulturní vyžití dnešního světa, takže safe sex, virtual sport, kontrolované intoxikace a dění na síti. Často byl z toho všeho tak unaven, že prý na nějaké dítě nemá nejmenší prostor. A proto každý, kdo se zabývá dětmi a žije pro ně, je podle Karla ryzí pedofil, což byla historická frakce poškozených lidí, které děti trápili. Takže další jeho jízlivá legrace, kterou vyštrachal někde na internetu.
   Nenechal jsem ho vlastně ani pozdravit a už v momentě, kdy jeho bezhlučný povoz ladným zpomalením zastavoval, zařval jsem téměř to, co se mi celou drobu dralo na mozek:
„Právě mě chtěla znásilnit mezinárodní organizace primitivů!“
„A jéžiš,“ zachrčel Karel. „Tady někdo konečně pochopil, že parádně se zfetovat licencovaným zbožím není až tak od věci. To se pak v mozku dějou věci, že jo?“ Načež se začal pochechtávat.
„Já v žádném programu intoxikace nadále nejsem a drogy kompletně odmítám, když mám dítě, jasný?“ odsekl jsem mu v duchu našeho nepřerušeného sporu, kdy on drogy zastával a já je odmítal. Potřeboval jsem vždy chladnou hlavu, protože špatným nasazením modulů do dítěte bych si mohl zničit práci za několik měsíců. A to mi za to nikdy nestálo, takže jsem prakticky drogový panic.
   Karel ale zvážněl. Pak se nepochopitelně rozhlédl na oběs strany ulice, kde téměř s určitostí nemohl nikdy nikoho zahlédnout, neboť jsem byl její jediný obyvatel a pak téměř spiklenecky zašeptal: „Nelicencovanej matroš, co?“ A ke vší té své blbosti i konspiračně mrknul.
   „Ne!“ vyštěkl jsem v afektu. „Fakticky a opravdu mě chtěla zneužít…“ – a teď se mi vybavila podoba virtuální formy tvořící základ pro jeden z nejoblíbenějších modelů medicínsky doporučené pornografie – „…Ultima Hell v černých šatech přímo tady před domem!“
   Karel se trochu stáhl dovnitř vozu a podezřívavě se na mne podíval:
„Ty mi tvrdíš, že chtěla znásilnit Ultima přímo tady před barákem i když je to volný soubor, kterému musíš zadat teprve parametry?“
„Jmenovala se Anastázie a byla z masa a kostí!“
„Nějakej tvůj oblíbenej model Ultimy, jo?“ pokračoval v nepochopení Karel a stále si mě nedůvěřivě měřil.
„Ona tak vypadala! Ale jinak to byla normálně živej člověk jako ty!“
„A to tu byla jako sama? Z ničeho nic?“
„Bylo jich tu asi deset!“
„Oh…Ultim?!“
„Lidí!“
„Živejch?“
„Jo!“
„Panebože…“
„Co?!“
„…už to neber!“ zúpěl Karel a rukou si přejel po obličeji, protože jsem se nejspíš zařadil na druhou stranu barikády, tedy ke klientům, ke kterým se těšit nebude. Podle Karla jsem asi zešílel a přidal se k těm, které už šílené znal jako doprovod špedice distribučního centra. Proto se odvrátil zpět do kabiny, něco tam uchopil a otočil se zase ke mně.
„Tady mi to hezky podepiš a já ti dám jednoho žolíka. Takže až se příště vrátím, budeš zas střízlivej, normální a od problémů tu budu já, nikoli ty, souhlas?“ A podával mi krabičku s jasným razítkem kosmického programu. Už jen rozměr naznačoval, co v krabičce je. Nemohl jsem věřit vlastním očím.
   Chvějící rukou jsem podepsal a opatrně balíček od Karla převzal. Ten jistě ani netušil, co mi to právě dodal, protože dospělé moduly zařazené do výzkumu vesmíru byly skutečně tím nejcennějším, co šlo dnes sehnat. Však jen pro lidi s dítětem. Pro Karla by byly něco podobného nelegální vzhledy své sportovní projekce do virtuálních utkání, ale nechtělo se mi to vysvětlovat. V první řadě jsem se chtěl přesvědčit, že uvnitř je to, co krabička slibovala.
   Roztrhl jsem netrpělivě obal a svět kolem mne prudce ochladl. Hned po otevření na mne hleděla tvář Anastázie s nápisem přes vlastní podobiznu: „Přemýšlej o tom…“ A pod snímkem její tváře skutečně vykukovaly hrany modulů se zlaceným okrajem, tedy dospělých modulů využitých v reálných akcích současného lidstva.
   Vydechl jsem a zamyslel se, jestli jejich hnutí půjde nalézt na síti…

(Jde o verzi bez korekce a s chybami -  to se pokusím opravit jakmile se mi do toho začne chtít! Číst jsem nikoho nenutil. Zklamání je vždy na straně čtenáře, protože autor si každé psaní užívá. Tolerance, pochopení, nadhled a ochota přemýšlet jsou základní podmínkou ke konzumaci -  jistě!)

Doma to nezkoušej!

Latence fašismu podprahově ukrytá ve státním subvencování prohravších politických subjektů přijde na mysl jen některým. Výjimečným. Těm, které chci znát a kteří se vydělují od zkratkovité masy považující mne zcela přirozeně za kreténa. A je to skutečně tak – probírali jsme dnes paradoxně u druhého piva letošního roku -  stát bude platit prohravší z krve vlastních dodavatelů jen proto, aby zamezil – dle jeho doktríny – opakování totalitní nadvlády jedné strany. Proto je třeba amorálně platit pluralitu, protože pouze jen v případě mnohočetnosti politických uskupení -  je zamezeno nástupu strany jedné, která se vždy v minulosti prokázala za podhoubí diktatury…

NESNÁŠÍM to, protože tento ‚demokraticky fašistický‘ přístup zamezuje spontánnímu zformovaní etnického konsensu a celá tato moderní doktrína tlačí na konstantní konflikt, který je omluven tvorbou neohavlovské plurality -  což je prý cílem. Cílem koho? Současných ‚demokratů‘, což jsou zpravidla jen občanské a povrchní svině bazírující na formálně demokratickém projevu, protože z podstaty své tuposti nejsou schopny číst mezi řádky a detekovat humanitní demokracii faktickou? A proč už mám v tomto bodě pocit, že jsem zprudil jakéhokoli čtenáře dokonalou nezáživností? Nasrat. Právo na názor je základ…

Stále a nepřetržitě je to o útěku od socializace, která je denním chlebem naprosté většiny tohoto národa a je zaměňována s obecnou morálkou. Lidé Čech nejsou snad ani tak tupí, jak se to jeví… Jsou pouze náchylní k ohledům z důvodu, že jsou tradičně středovou děvkou Evropy a vystřídal se na ní kdejaký migrant ať už jako dobyvatel, nebo jako běženec. V Čechách se stala ‚tolerance‘ cestou k předcházení násilí na sobě a tak Čech nemá míru, co demokracie vlastně je. A popírá až právo většiny na určení prostředí. Nutí všechny do povinného hrazení divné hry na parlamentarismus, který stojí na elitářství 5% a přesto pomyjemi krmí prohrané -  nemalými částkami…

Neviděná, necítěná, nezjistitelná je státní diktatura pro občanského švába, protože toto prase ve kšírách vzdělání často trpí dojmem, že právo a pořádek jsou nosným prostředím. Pak když se k tomu přidá zvrácená indoktrinace povinným pluralismem stojícím na uplácení stran, i těch, co se společensky neověří. Rázem zde máme nepříčetného tvora, který se pouze a jen snaží vyhovět společenské povinnosti, protože jen se vyrovnat s prostředím stvořeným civilizací, stává se pro něj nemožné…

Jsou prostě věci, které nelze lidem vysvětlit a zvlášť pak, když mi pomáhá podruhé v letošním roce pitý alkohol, který pochopitelně uvolňuje mentální i morální zábrany a umožňuje mi nedržet se svázaný v debatě se svými kritiky. A přesto mám stálý pocit, že jsem i v tomto textu ukryl fakt, který není obecně uznáván jednoduše proto, že se systému nehodí; bohužel v textu, který musí otrávit každého. Za pokus to však stálo a nelituji jediného úhozu. Mým problémem je, že nepotřebuji souhlas druhých a nepotřebují být schválen. Ostatně za to mne nenávidí celý svět, kolektivisté a drtivá většina lidí neschopných autonomní mentality. Kdo ale kdy říkal, že život je lízátko, že?

Zorientuj se, nebo chcípni. Nač stále ten soucit? Tupost mne vždy urážela, ale střízlivý to umím tajit. Oponuj, nebo se střez projevu, protože ti neublížím. Budu tebou pohrdat tiše…

Zajít si na pivo i podruhé za rok prostě neublíží, fakt! Byla to dobrá hospoda! Irská… \o/

Volby 2013

Nejde o kompletní debakl pirátské strany v parlamentních volbách Čech roku 2013, jde o opakování kompletního, volebního debaklu pirátské strany v parlamentních volbách Čech, takže z průměru těchto výsledků je matematicky jasné, že v teoretických dalších volbách do parlamentu Čech utrpí pirátská strana pouze a jen další kompletní debakl. Čistý, logický a nezaujatý trend stojící na možnosti zpětného ověření a tak se pomalu dostáváme k potřebě určit, co je příčinou této konstanty neúspěchu. Přesto ani tomuto serióznímu a objektivnímu faktu není ochotno věřit současné jádro ČPS (České pirátské strany), které se v rozměru kultu osobnosti semklo kolem zprofanovaného Bartoše, který se obklopil pouze a jen mentálně nedostatečným mládím z důvodu, že toho neohrožuje na jeho samoúčelném piedestalu samolibého seladona vydávajícího se za kompromisního a programově konvenčního (paradoxně) ‚sociálního rebela‘. Vím, zní to křečovitě, ale přesně tak já Bartoše nyní vnímám: dokud je středem pozornosti a může dramaticky odcházet a vstupovat do strany je vše v pořádku, protože volby teprve budou. Když je po volbách, existuje nespočet cest, jak výsledky bagatelizovat a relativizovat, pokud nejste idiot. A Ivan Bartoš rozhodně idiot není. Je to jen společenská děvka a opak faktického piráta, který chce v rámci společnosti prosadit své zájmy přímou a minimálně subjektivně logickou cestou. Bartoš, jeho sociálně extrémistický říšský kancléř Michálek a zbytek vedení pirátů v Čechách naopak nutí své sympatizanty podepisovat demokratické minimum, jako dogmatickou pojistku pro právo opravovat druhým názor dle svého vidění a tak se dostáváme k faktickému, že nikoli jen Bartoš a Michálek, ale celé vedení a správa jednoduše nemůže dosáhnout ničeho jiného, než volebního debaklu, protože piráti pod tímto vedením nesplňují základní předpoklad politické expanze. Jde jen o vulgární, samoúčelnou a krajně populistickou hru několika lidí v Praze -  jak jinak…

Tedy současné vedení ČPS by v případě ochoty zachovat 'morální minimum' mělo okamžitě složit funkce, ale k tomuto účelu -  k zabránění ztráty vůdčích mandátů -  bylo zřízeno formální těleso opět popírající pirátství a stojící na byrokracii: tzv. ‚celorepublikové fórum‘, jehož smyslem je získat dostatek prostoru na argumentaci obviněných, aby se ohlazováním svých přečinů na svých křeslech udrželi a tak je nakonec jedno, co Bartoš s Michálkem poškodí, protože své pozice mají jisté. Prakticky jsou neodvolatelní, jsou jen kritizovatelní, ale takové lidi – jako jsem já -  okamžitě tito označí za ‚hatery‘ a opět se pokusí rozfoukat uhlíky zhovadilého optimismu vyvěrajícího z duší prostoduchých romantiků. Romantici pak každou přímou kritiku svých model s dready rozdupou na cucky, takže prakticky nemá cenu se o ní pokoušet. Ale kandidoval jsem za piráty právě proto, že mi nečiní problém pokoušet se o předem ztracené, takže opět a přímo žádám po vedení strany, aby složilo své funkce a vydalo celé hnutí ze svých formálních spárů, které se cyklicky prokazují za nevolitelné. A to správně a objektivně, protože jen blázen by si přál v parlamentu stranu, jakou udržuje současné vedení; lidé fandí pirátům jako hnutí, jako společenskému náboji, jako potenciálu. Nestojí o Michálkův fašismus schvalovaný Bartošem, o sociální pózu formální strany, k níž to tito dotáhli…a volební potenciál tak prakticky pohřbili.

Kdyby krajně samolibé a dogmatické vedení složilo své mandáty v základní lidské morálce, zasadil bych se o zrušení formální stránky politické strany a okamžitě bych vrátil pirátské hnutí zpět živým lidem a sympatizantům, kteří se prokazatelně vyskytují. Ale myslíte, že skrytě arogantní Bartoše a Michálek jedoucí v prakticky lékařsky definovatelném autismu jsou schopni elementárního pochopení, že piráty volí 130 000 lidí, ale v té jejich, od pirátů odtržené straně je jen 200 lidí? Ó, nikoli. Oni budou hrstku 200 lidí, z níž ještě polovina je zmatenými oběťmi romantiky, prosazovat nad celé hnutí z prostého důvodu, že neustále věří ve svůj zisk poslaneckého mandátu a ten jim neustále uniká právě v té čisté logice, že průměr voliče není takový blbec, jak si každý stranický činitel myslí.

Piráti jsou a i oficiálně mají být hnutím a nikoli stranou. Mají být širokou, občanskou platformou bez vnitřní hierarchie a ne otrokem několika lidí, kteří se marně chtějí dostat do parlamentu. Piráti nesmí a nemají trvat na občanské lustraci svých sympatizantů, protože na začátku všeho pirátství stála lidská anonymita spojující se po síti jen na základě blízkosti myšlenek právě nereprezentovaných nějakým zařaditelným člověkem. Prostě jen anonymním názorem. To vše Bartoš s Michálkem zničili a vytvořili politický prefabrikát celou pirátskou podstatu popírající. A pak jsou volební ‚úspěchy‘ jen čistou logikou, na kterou se nikdo nemůže zlobit…

Předem říkám, že od skupiny kolem Bartoše budu označen za hatera, trolla a člověka nahlodávajícího stranu. Takže se k tomu hlásím i za sebe, protože 200 lidí nepovažuji za stranu, ale za výsměch -  právě těm 130 000 voličů. Nejsem hater, nejsem jedinec s potřebou čemukoli škodit. Jen reflektuji volby a chci do hry zapojit těch 130 000 voličů, co dali své hlasy a nemají potřebu být za blbečky v Bartošově doprovodu. Zauvažujte nad tím, pochopte, že bez Bartoše a Michálka mohou mít piráti 100 000 aktivních, že může naplno vstoupit venkov a že i když díky Falkvingovi piráti v Evropě upadají, Čechy mohou trend rozvinout – pokud se ovšem zbaví právě Falkvingových agentů držících vedení ČPS, pochopitelně...

Nelze vyhrát volby formální hysterií -  a ČPS nic jiného není. Volby to potvrdily. Je skutečně čas to změnit, protože příští šance už nebude a dvě dosavadní byly zcela zničeny…

Hloupost voličova

Veřejné a hlasité volání voliče po cti a poctivosti svého delegáta je součástí masivního klišé postkatolické společnosti, klišé stojícího na velké části té nejhloupější populace, která si vystačí s demonstrativně morálními postoji. Zároveň jde o tu část voličstva, která nejvíce škodí státní perspektivě, protože tito lidé jsou nejvíce náchylní reagovat na povrchní ukázky morálně pozitivního projevu, který jim programově a kalkulativně nabízí mediálně protěžovaní politici. Před volbami pak skutečně intenzivně a to právě proto, že tací spoléhají na ‚zpětnou vazbu‘ a tedy na onu demonstraci vlastní cti a poctivosti. Malá a upocená hra až neuvěřitelně velké množiny lidí, kteří s velmi podtrženým ‚bohužel‘ převáží politickou perspektivu vždy na svou stranu vyššího zvyku popírajícího vysokou možnost sociální evoluce právě díky umožněným volbám…

A při tom sami by voliči měli vědět, že chtějí svého zástupce beze cti -  amorálního a tedy nepoctivého, protože je přeci principem skupinového delegáta, že bude umět potlačit svůj vlastní úsudek pro prospěch skupiny, která ho delegovala a právě tato skupina samozřejmě trvá, aby jejich delegát využil všech možných cesty, tedy i těch mimo morální optimum, pro prosazení názoru, který zastupuje. Člověk se ctí a poctivostí má být možná kupec, či řezník, ale nikdy nesmí zastupovat skupinu, protože příkladně jedním z přikázání je ‚nezabiješ‘ a přesto je to politik, kdo, musí velet k nasazení vojsk za účelem poražení druhé strany. A to se pomlázkou nedělá, že?

Takže jediným potřebným morálním rysem zástupce skupiny - politika je konstantní loajalita ke skupině, která ho delegovala. A to povinně průměru této skupiny, protože každá skupina je názorové spektrum, které se dynamicky přesouvá tak, že lidé původně na středu názoru skupiny se pomalu odklání a naopak lidé z okraje se zas na střed adaptují. A proto politik nesmí být stržen tímto pohybem, musí být po celý svůj mandát pevně soustředěný na původní ideál, který však pružně a amorálně (což znamená ‚komplexně‘ – za všech možných způsobů) prosazuje.

V lidském rozměru musí být dobrý politik pro voliče odporný, protože jde o opak voličových hodnot a právě proto má volič svého delegáta, protože nechce a nepotřebuje měnit své vlastní hodnoty. To na sebe bere delegát, který za tuto názorovou prostituci v zájmu skupiny jíž zastupuje pobírá bakšiš. A i proto solidní volič nikdy a nijak nevěří politikovi, který mu slibuje čest a poctivost za svou osobu, protože tím politik demonstruje lež ze své strany a pokud ne, tak demonstruje svou neschopnost prosazovat názor skupiny.

Základy machiavelismu stojí na dílčí znalosti psychologie, sociologie a historie, na součtu několika úhlů převyšujících konvenční pohled občana a takový člověk se musí programově zbavovat morálního zatížení, protože jak jistě víme, tak objektivnost má právě striktně amorální charakter. Což většina voličů nechápe, protože je to právě již z politického ranku a proto volič je schopen reagovat na sliby cti a poctivosti politikem, byť jsou z výše zmíněné podstaty falešné. Tím tedy dochází k progresi společenské idiocie, protože povrchnost je vždy základním postojem většiny s volebním právem.

Pochopte to, protože buď chcete, aby váš delegát váš názor prosadil, nebo chcete líbivé pozéry demonstrativně fabulující teoretické klady své vlastní osoby, což je mince, která se okamžitě po volbách prokáže za falešnou.

Volič není do povinnosti volit tlačen. Vybírá si tu možnost, protože se rozhodl nebýt kandidátem. Volič má stejnou hodnotu jako kandidát a kandidáta jsme si popsali výš. Z toho pak logicky vyplývá, že nikdo nechce hloupého voliče, protože těch je stále většina….

Pirát není ČPS a volby nejsou zase řešení

Potřebují Piráti předsednictvo a mají povinnost udržovat zvykovou hierarchii, když se profilují jako sociálně futuristická skupina přinášející vysoce inovativní řešení společenských segmentů, odvislé od nasazení nejlevnějších a paušálních technologií? Pochopitelně nepotřebují, protože v jejich vlastním zájmu je poukázat na nestrannost digitálního systému, který může stát na čistě občanském hlasování. Nestranné fórum, které však stálo na počátku této idey rovného hlasování mezi Piráty, přešlo díky idiocii vedení ČPS a několika moci chtivým kolaborantům se současným parlamentem do režimu přísné, až nelidské hierarchie, kde témata, směr debaty, výrazové prostředky a nedotknutelnost elitních správců hlídá skupina lidských moderátorů, uplatňujících svou omezenou subjektivitu na všechny účastníky Pirátského hnutí. A přesně to se skutečně musí po debaklu ve volbách 2013 změnit, protože jinak přijdeme i o poslední zbytky ‚pirátských uhlíků‘ v české populaci.

Skutečný Pirát české verze a neslučitelný s formálním vedením ČPS má pochopitelně charakter spolupracujícího v rámci společného zájmu, kterým je na prvním místě zlevnění existenčního procesu Čecha, což by vyřešilo územní zoufalost hloupější části populace, která se díky vlastním rozhodnutím dostává do ekonomických svrabů, exekucí a právě zbytečného boje se systémem. Zde vzniká označení ‚pirát‘ pro účastníky hnutí, protože ti si uvědomují, že současný systém klade na občana neuvěřitelný, ekonomický nárok a systém se zároveň obhajuje, že tak činí, protože jeho provoz je finančně náročný. NENÍ TO PRAVDA a náročnost provozu systému, který sekundárně odebírá občanům jejich ‚primární‘ mzdy stojící na rozsáhlé a vrstevnaté korupci ve veřejné správě, která je hlavní příčinou disbalance, respektive ‚sociálního štěpení‘ v české společnosti. A právě k této zkorumpované veřejné správě dneška se chce přidat současné vedení ČPS, aby participovalo na tomto přežitém systému pro vlastní prospěch a tím popírají drtivou většinu účastníků hnutí, kteří nedisponují mocenskou potřebou velet, ale mají morální potřebu vytvořit kolem sebe prostředí dílčí mezilidské harmonie, poskytující prostor pro každého.

Provoz celého systému lze neuvěřitelně zlevnit tím, co stálo na začátku Pirátského hnutí – nemilosrdným nasazením datové roviny do veřejné správy. Roviny stojící na internetu a celkově IT řešení. Opět: pojem (společenský) ‚pirát‘ je charakteristický tím, že jde PROTI současné veřejné správě, snaží se jí rozbít a nahradit kvalitnějším, takže ano: cílem je i propuštění řady státních zaměstnanců, kteří často aniž by si to uvědomovali, ponižují zaměstnance v soukromém sektoru svými privilegii placenými právě zaměstnanci soukromých firem. Tabulkové mzdy, právní nároky na nadstandardní dovolenou, daleko vyšší zaměstnanecká péče patřící státním zaměstnancům je jednou z hlavních příčin proč tento nákladný systém funguje a proč se občan podprahově dostává do role otroka platícího na zrůdně drahý stát řízený parlamentem složeným z nejednoho kriminálníka. (A opět: parlament, k němuž se chce vedení ČPS přidat…)

Zrušení umělých státních pozic, které jsou nadhodnocené samotným systémem, který pracuje v sebezáchovném módu i jako nelidská abstrakce sebou nese velké množství odpůrců zvyklých na své jistoty a obvinění, že ohromná masa lidí by tak přišla o práci. NENÍ TO PRAVDA. Tvrdým zlevněním a racionalizací veřejné správy by došlo totiž k takovým úsporám, že ona ‚umělá zaměstnanost‘ fungující dosavadně JEN ve veřejné správě by mohla přejít na umělou zaměstnanost plošnou a integrovat do své množiny nejen propuštěné státní zaměstnance, ale pochopitelně i velký podíl SOUČASNÝCH nezaměstnaných (tedy nezaměstnaných v časech před pochopením faktického ideálu Pirátů Čech…) V okamžiku, kdy by se datovou racionalizací zlevnil průměrný život českého občana, došlo by k prudkému nárůstu obecné koupěschopnosti a trh by se zase pohnul, byť je fatálně nutné uvědomit si, že TRH rozhodně není podstatou státního principu, jak se snažil české veřejnosti podsunout bývalý vězeň a patetik Havel, nebo ještě horší jedinec v podobě krajně pokryteckého ekonoma -  Klaus.

Zde je tedy důvod proč Piráti jsou a proč mají snahu. Na rozdíl od lidí v parlamentu a ve vedení ČPS jako je Bartoš, Michálek a další jde většině Pirátů čistě jen o snížení společenského afektu, zvýšení průměrné životní úrovně, která je dána progresivní likvidací sociální kastace  -  tedy uzavíráním oněch ‚společenských nůžek‘ a v neposlední řadě o poukázání až na filosofický fakt, že spotřební způsob života je v přímém opaku existenční pohody mozku, který přijímá řadu překvapivých a zajímavých informací z příjemné (nikoli ze současné komerčně agresivní) informační společnosti.

Že jsme jako Piráti prohráli i ve volbách roku 2013 by nemělo být nikomu k depresi, protože jak už jsem předeslal: skuteční Piráti nejsou vedení ČPS a tak jim o mocenské pozice nejde a své řešení prosadí klidně i neparlamentní, přímou volbou vlastní skupiny. Tam leží to opravdové pirátství, lidské sebevědomí a ochota učinit něco pro většinu i když ta to díky svému zvyku odmítá!

KRLEŠ!