Žádost o průnik

Vladimír Hamral

   Když zazvonil domovní zvonek, myslel jsem, že je to závoz. Dovážka zboží je vlastně to jediné, s čím ještě udržuji kontakt, protože jinak se tak jako řada ostatních věnuji svému dítěti. Takže jsem nikoho nečekal a když, tak to mohl být leda tak Karel, který přepravu doprovází již jen z důvodu zachování ‚osobního‘ kontaktu firmy. Karel nemá nic jiného na starost než tvářit se společensky a na konci poděkovat za to, že mi zboží dodal. Respektive, že jsem využil jeho – tedy spíš jejich -  služeb. Jistě. Ale hned na začátku jsem s Karlem udělal dohodu ve smyslu, že nesnáším přetvářku a tak speciálně v mém případě má prakticky povinnost ignorovat své pracovní zařazení. U mě si může ulevit, být klidně sprostý, zanadávat si a postěžovat si na firmu, protože Karel dělal u firmy již tak dlouho, že mu odebrali aktivní odposlech. Takže proto jsem neměl nejmenší důvod se oblékat do společenského úboru, neboť Karel vždy startoval nějakou peprnou větou ohledně vlastní frustrace a mě vlastně neviděl. Já zpravidla jen trpělivě podepisoval dodák, jedním uchem poslouchal jeho litanii a na konci mu vrátil formulář v na podložce s jednou větou řešící jeho problém. To Karlovi naprosto stačilo, většinou řekl: „No vidíš to!“ A pak bez řečí odjel, protože ani já jsem se dál nevybavoval. Normální, mužský kontakt…
   Tedy i tentokrát jsem dramaticky otevřel dveře, a protože jsem byl v dobré náladě, tak jsem měl hlavu zvrácenou vzad a stojíc jen v bavlněných trenkách, bušil jsem se do chlupaté hrudi s hlasitým a hlubokým řevem: „Pojď na moje prsa!“
   „Takhle rychle?“ ozvalo se překvapeně hlasem, který Karlovi určitě nepatřil a já se podíval s leknutím před sebe. Tedy spíš pod sebe, protože tam stálo něco, co jsem neviděl už dobrých deset let. Ženská!
   „No co tady děláš…te?“ bylo jediné, na co jsem se zmohl a se směsicí nedůvěry a překvapení jsem hleděl na živou ženskou z masa a kostí, která se nějakým nepříčetným řízením osudu dostala až k mým dveřím.
   „Při posledním sčítání lidu jste jako jeden z mála nezaškrtl odpor k sexuálnímu aktivismu reálných a tak jste byl zařazen do databáze společenských ultrakonzervativců. Ti jediní jsou pak ochotní mít ještě sex a tak jste byl vybrán díky věku a vzhledu, který mi vyhovoval.“
   „Prosím vás, poslouchejte,“ podařilo se mi vybavit si společenský styk. „Já to určitě zaškrtl, ale nejspíš došlo k nějaké chybě v jejich zpracování, protože já konzervativec určitě nejsem a mezilidský sex samozřejmě odmítám jako každý normální člověk, protože nabídka virtuálního safe sexu je víc než dostatečná a nenapadá mne, proč bych jí měl odmítat výměnou za mezilidský kontakt. To určitě chápete, že?“
   „Samozřejmě, že chápu. Když já ale vyplnila žádost o průnik,“ řekla dívka zklamaně a opravdu to vypadalo, že je velmi smutná. Sklonila hlavu a dívala se na formulář v ruce, který mi chtěla původně ukázat nejspíš, že má vyřízenou celou agendu.
   Život o samotě s rostoucím dítětem má ten problém, že si běžnou, každodenní praxí vytvoříte prostředí k obrazu svému a že postupně odstraníte všechny problémy a překážky, které jste v životě dosud měli. Uděláte si život přesně takový, jaký jste chtěli a tak si během let zvládnutého života odvyknete na možnost vůbec někoho a nějak zklamat. Své dítě nezklamete, protože je složeno z tak dokonalých, mentálních modulů, že jeho myšlenková a emoční kapacita je o celé násobky nad vaším mozkem hned na začátku, takže kdyby to nebylo vaše dítě, které si ladíte, mohlo by vás samotné vyučovat již od prvního dne. Ale všichni víme, že opravdové dítě je cesta ohleduplnosti právě k těm, co žijí a své děti budujeme proto, aby nás umělé inteligence tolerovaly i za faktu, že ony samotné jsou o celé miliony let vepředu s mentální kombinací a výběrem. Pro naše děti jsme my živí jen něco jako biologický odpad, takže proto si každý člověk zodpovědně buduje své dítě, aby si na něj zvyklo a přijalo ho za svou součást. Aby se nepostavilo proti němu.
   Zklamání u dívky tedy zklamalo i mne samotného, protože jsem myslel, že mám život bez zklamání, který mohu žít ještě mnoho dalších desetiletí. A pokud si chci zachovat svůj vlastní svět a nemít v něm tyto nepříjemné situace, měl bych se snažit zklamání potlačit i u těch velmi sporadických návštěvníků, kteří se zde vyskytnou. Na úředníka sčítání lidu jsem byl také příjemný, stejně jako na Karla, takže není důvod nevyjít vstříc i této dívce, která přišla sice v zásadě s neslušnou a pobuřující žádostí, ale zase měla vše vyřízeno administrativně, takže to mělo problematický náboj její žádosti společensky ohladit. Téměř legitimizovat. Cítil jsem povinnost být na ní ohleduplný tak, jak to jen jde.

   „A co jste si tedy představovala?“ zeptal jsem se tónem, která podle mne vyjadřoval ryzí vstřícnost. Při té příležitosti jsem si jí i prohlédl a ruku na srdce: viděl jsem tu snahu přiblížit se vzhledu virtuálních krásek, které si sice můžete navolit do nejmenšího detailu a to nejen těla, ale i jejich projevu; však existuje i určitý paušální ideál virtuální partnerky, který je volen všemi uživateli sítě a dle něj se dotyčná snažila alespoň nějak stylizovat. Jenže byla živá a to byl ten ústřední kámen úrazu. Kdo stojí o kontakt s živým člověkem? A proč by to dělal?
„Chtěla jsem vám ukázat zdravotní kartu,“ řekla stále smutně. „Chtěla jsem předvést, že i genetický rozklad je nad průměrem a že jsem nikdy neměla ani žádné onemocnění, ani úraz. Žiji aktivním, sportovním životem, takže i fyzicky jsem na tom výborně. Mám státní zkoušku v šesti oborech. Hovořím čtyřmi jazyky do detailu a dalšími třemi téměř dokonale, ale ty nemám ještě certifikované. Mé dítě už pracuje v institutu kosmického výzkumu a mám otevřenou nabídku na další dítě. Snažila jsem se o naprosto vzorný život, až jsem dosáhla hranice, kdy mi došla neznalost reálné zkušenosti. A právě tu jsem myslela, že budu schopna realizovat a následně o ní zpracuji vědeckou práci.“
   „To je všechno jistě milé a i chvályhodné. Jenže já v tom cítím ještě něco, co vás jistě urazí…“
„Neurazí,“ téměř zašeptala a hlavu opět sklonila k zemi.
„Sobeckost. Myslela jste prostě pouze na sebe a rozhodla jste se pro jednostrannou zkušenost bez pomyšlení na skutečnost, že k vašemu experimentu musí být prostě dva. Takže jak tomu druhému sdělit, že by nebyl obětí?“
„Mám moduly pro dítě z pracujících inteligencí…“ řekla a rázem se rozhostilo ticho. Přemýšlivé a bohužel vypočítavé na mé straně, protože dívka právě naprosto přesně trefila to jediné, čím může dnešního člověka motivovat. Dospělé moduly pro dítě, které by tím získalo vyšší šance na pracovní zařazení.
„Takže obchod?“ zeptal jsem se s váháním, protože jsem si nebyl úplně jistý, jestli se dříve v historii nebral placený sex za zápor a ke všemu se mi do myšlení vkrádalo, že tehdy snad platili většinou muži ženám, ale jistý jsem si tím nebyl.

„Až jako nejzažší možnost a jen tehdy, pokud by se s celým aktem fyzického sblížení souhlasilo. Ono totiž dle klasické biologie by měla existovat již bezkontaktní reaktivnost, která je dnes ale kompletně využita v rámci virtuálního safe sexu. Takže po poradě s tutorem jsem získala neověřenou teorii, že fyzickým kontaktem lze reakce dosáhnout také. Pokud je to ale pro protějšek traumatické za světla, je možné se o to pokusit i za tmy. Ale opět: jen za prvotního předpokladu oboustranného souhlasu. Který tu zjevně není…“

   „Počkejte, počkejte, počkejte,“ nechtělo se mi ztratit možnost na dospělé moduly pro dítě. Snažil jsem se taktizovat a prodloužit její projev, abych našel cestu jak se k modulům dostat třeba i bez zbytečného sexu s živým člověkem. „Jak jste myslela tu bezkontaktní reaktivnost? Tomu vůbec nerozumím…“
   „Přitažlivost na základě optického vyhodnocení odpovídajících atributů pro páření je snad nejzákladnější princip sexuality. A dříve to tak skutečně fungovalo: dva lidé se na sebe dívali a když oba cítili, že se jim ten druhý líbí, měli spolu sex. Bez vzájemného nucení. Oba prostě průnik chtěli, i když jeden zpravidla předstíral odtažitost však právě proto, aby si druhého připoutal závazkem k sobě. A byly to zpravidla ženy. Dlouho se vedly polemiky, jestli tato jejich vlastnost předstírat zdrženlivost jen proto, že tak se sameček víc připoutá byla etická. Nakonec se došlo k závěru, že etická rozhodně ne, zato biologicky funkční dokonale a to bylo určující…“
   „Takže věříte, že když se na vás budu dlouho dívat, tak začnu mít puzení mít s vámi historický sex, ano?“
„Už jsem naznačila, že rozumím vymýcení optické reaktivity virtuální nabídkou, ale zároveň předesílám, že mohu nabídnout i libovolný, fyzický kontakt s mým vlastním tělem, který by měl též spustit pohlavní reakci v původní funkci. A že to mohu nabídnout i po tmě, což by mělo minimalizovat teoretické trauma kontaktu s cizím tělem. Tělem, které je ale klinicky bez nejmenšího problému a snažila jsem se ho stylizovat do nejoblíbenějších, virtuálních modelů současnosti…“
„A za to všechno dospělé moduly pro dítě…“ dodal jsem nakonec s pocitem, že bych se zase tolik neobětoval, protože po opětovném zdůraznění dotyčná skutečně připomínala sexuální ikony virtuálního světa. Ale měla ten problém, že byla skutečná a že měla svou vlastní mentalitu. Neuměla se adaptovat do polohy, kterou jsem právě ten den potřeboval. Měla své vlastní myšlení, které se pochopitelně musí dostávat do konfliktu s jiným myšlením živého už jen proto, že myšlení živého člověka je nezávislé. Tedy zjevná komplikace.
   „Vím, že to zní troufale a nespolečensky, ale teoreticky by to mělo fungovat i bez těch modulů. Existuje i další a dosud nezmíněná alternativa stimulace vašeho těla, které by se mělo následně poddat ochotě k fyzickému sexu minimálně ve stejné intenzitě, jaká je přítomna u bezpečných ejakulací virtuální sexuality, kde kontrolu nad situací přebírá stroj. Takový proces však vyžaduje přísné soustředění obou stran na činnost a není možné se letargicky odevzdat předvolené nabídce stejně jako ve virtuálním prostředí…“
   „Jako že byste na mne sahala?“ otevřel jsem oči překvapením.
„To byste mohl i vy na mne a to je právě tak nějak výrazná část reálného sexu, která má vést k zavedení vašeho prokrveného penisu do mé pochvy, kde jeho tlakovým stimulování, drážděním, dojde k ejakulaci semena přesně tak, jak se dělo celé statisíce let historie…“
   „Nechutné!“ zvolal jsem spontánně. To bylo první, co mne napadlo při představě, že se snažím vtlačit penis do této dívky před sebou. Ale pak jsem si vzpomněl na virtuální partnerky přesně vyhovující mému vkusu a ty se také snažily vložit si můj penis do své pochvy. Jenže tam jsem na pozadí věděl, že jde o klasickou periferii přístroje, která jen simuluje ženské ústrojí, ale samostatně je z čistého, zdravotně nezávadného a omyvatelného materiálu. Nebyla to žádná, živá tkáň jako v případě této dívky.
   „Jen na první pohled, a díky zvyku,“ snažila se mne stále nějak přesvědčit. „Ono je to totiž původně přirozené a přečetla jsem o této problematice tolik statí, že mám subjektivní přesvědčení, že dostat vás do situace, kdybyste byl svým penisem v mé pochvě, že pak už byste se smířil s celou situací a v jasném optimismu i začal spolupracovat bez ohledu na moduly…“
   A teď jsem se rozesmál.
„Bez ohledu na moduly? Proč bych to pak ale dělal?!“
„Pro to samé, co hledáte v safe sexu a pro zkušenost historické reality, která je podle mne zakotvena pod povrchem každého člověka. Vývojově jsme to prostě ještě nemohli ztratit. Jen jsme to překryly odlišným zvykem…“

   To jak zmínila safe sex a propojila mi to v mentalitě se sebou sama mělo nakonec drobný efekt. Na konci obou aktivit byl totiž orgasmus a ten je kýžený vždy, takže jen šlo o tu cestu, kdy jedna byla standardní a bezpečná, a druhá špinavá, animální a v rovině mezilidského kontaktu, který dnes spadal do něčeho jasně překonaného. Zpátečnického. Ale zas: co mne vedlo k potřebě testovat nové moduly pro dítě? Touha po nové zkušenosti, jak by to mohlo nakonec fungovat. A nezkoušel jsem já sám zavést i moduly obsahující trendy animality jen proto, abych zvedl direktivnost svého plodu? Takže i já jsem se zpátečnicky obracel k živočišnosti, ale jen to bylo v rovině datových modulů -  ověřených sekvencí kódu nekolidujícího s celkovým komplexem dítěte. Někde tam vevnitř se poprvé pohnul pocit, že ta zkušenost s dívkou by byla sice něco příšerného, ale pro silného muže by z toho šla možná vytěžit i zkušenost dodávající nový impuls do tvorby svého potomka. Nakonec, proč by…

   Bylo to jako když udeří tornádo. Všude kolem se zvedl vichr a obloha potemněla. Zapotácel jsem se dovnitř vchodu a předloktím si zakryl oči.
   Trvalo to sice jen pár sekund, ale když jsem paži zase sundal, zůstal jsem nevěřícně stát. Ještě nikdy -  a to ani na internetové síti – jsem neviděl tolik živých lidí pohromadě. Bylo nás tam náhle alespoň deset a mne přepadlo okamžité nutkání zabouchnout před tímto shromážděním dveře. Ale než jsem se k tomu odhodlal, zařval do prostoru zesilovačem zkreslený hlas: „KDOKOLI SE POHNE BUDE PARALYZOVÁN S NEPŘÍJEMNÝMI ZDRAVOTNÍMI NÁSLEDKY!“ To mne přikovalo na místě. Rozhodně jsem nechtěl být paralyzován a zdravotní komplikace jsem prostě neznal, takže jejich představa byla pro mne značně široká množina od pocitu nevolnosti k teoretické představě bolesti zauzlení střev. Vůbec jsem neměl představu, co se to děje.
   Ale že nejsem cílem této manifestace síly, protože šlo o muže ve stejnokrojích se zbraněmi, které jsem viděl poprvé v životě, to jsem se dozvěděl vzápětí, neboť ženské jméno jsem nikdy nepřijal.
   „Anastázie Nguyen jste zatčena za pokus o nelicencované početí, za podvod na spoluobčanech, za maření úředního výkonu a za padělání úředních listin. Vaše obhajoba vám bude dodána po lékařské diagnóze.“
  No a tehdy jsem pochopil, co jsou to emoce, protože dívka pře mými dveřmi se vlastně za celou dobu ani nepohnula, ale teď zvedla pomalu hlavu a svýma velkýma, temnýma očima na mne pohlédla jako tvor, který byl raněn a zklamán tak silně, že je to na hranici samotného přežití. Neznal jsem podobné pohledy a přesto jsem ten její pochopil, takže z důvodu, že žiji ve světě bez problémů, chtělo se mi náhle tento stav a vlastní zkušenost předat i jí. Nakročil jsem kupředu a bez jakéhokoli přemýšlení roztáhl ruce v jakémsi dříve neznámém pokusu fyzicky kontaktovat druhého člověka. Zastaven jsem byl však dřív, než jsem došlápl, protože jekot z několika úst kolem, abych se ani nehnul, mne samozřejmě zastavil.
   Pak ke mně přistoupil jeden z nich, asi jejich velitel a již smířlivějším tónem mi sdělil, že jsem stal obětí sociálního terorismu, protože Anastázie Nguyen je ostřílenou členkou podzemního hnutí atavistů, kteří chtějí do světa vrátit konflikt. Chtějí ho vrátit tím, že budou spontánně tvořit lidské plody v klasické diverzitě a při jejich dostatečném množství se opět spustí mezilidská soutěž, tudíž se do světa vrátí násilí. Používají prý techniku podplácení a návaznosti na safe sex, aby zakryli pravý důvod potřeby oplodnění, s čím bych se určitě setkal, kdybych se zde zatčenou pobyl nějaký čas. Stal bych se zdrojem pro perspektivní, násilný převrat, který by měl za následek ztrátu současného klidného, tvůrčího prostředí na výrobu dětí, které pak soutěží o své uplatnění v projektech přesahujících možnosti člověka. Vrátili bychom se zpět někam do jednadvacátého století, takže kolem by se rozhořel středověk, lidské skrumáže, násilnosti a všudypřítomné nebezpečí pro každou, jednotlivou existenci. Explodoval by svět nedostatku, nemocí a byrokratické diktatury chránící vždy jen omezenou skupinu dogmatiků využívajících celkové situace. A to přeci nechce žádný, slušný občan, což jsem mu samozřejmě odkýval.

   Pohlédl jsem na dívku pozměněným pohledem a nejspíš jsem pokročil, protože na pozadí jejího pohledu zraněného člověka číhala nejspíš i nenávist. Nenávist ke mně, jako ke tvoru pro její svět slabému, odpornému a pohodlnému, který předává svůj vlastní osud vzdálené správě a samostatně nemá potřebu se převtělovat do dalších lidí tím, že by vytvářel jejich nové, tělesné verze. Pomalu jsem začínal rozumět celé situaci a začal si uvědomovat, že jsem měl být opravdu záhy zneužit, protože v před druhými skryté upřímnosti k sobě: já se málem k souhlasu se zkušeností dostal a to jen proto, že patřím k těm silnějším jedincům, kteří se nového neobývají tolik jako druzí, které zná důvěrně ze sítě. A tak jsem zase o krok ustoupil s tím, že jsem sledoval jak se čtyři muži blíží k dívce, která na mne stále hledí směsicí odporu a bolesti a kterak se jí chápou za obě paže s tím, že je kryje ta druhá dvojice. Pak dívku otočili a pomalým krokem jí odváděli k leteckému transportéru, který před chvílí zakryl nebe.
   Přidal se k nim i velitel společně s ostatními dosud stojícími ozbrojenci. Jejich představený mi ještě zasalutoval a nastoupil jako poslední do vznášedla, které se prakticky okamžitě zvedlo a opět mne donutilo zakrýt si zrak před vzedmutým větrem.
   Záhy ale hukot celé stroje utichl, nebe se opět projasnilo a vzduch se zase ustálil na letní teplotě třiceti stupňů. Zůstal jsem stát sám a jen ve spodkách před svým domem, protože teprve nyní mi začalo pomalu docházet, co všechno jsem právě zažil a jak dramaticky byl narušen můj klidný život opírající se o výrobu svého potomka. Tuto událost budu zjevně analyzovat celé měsíce…
…takže jsem ani nepropadl překvapení, když se objevil Karel. Ale prakticky ihned jsem začal přemýšlet, co mi to měl přivést, protože mne právě nenapadlo, co mám očekávat. 

   Karel, co nejvíc vykloněn z okénka svého elektromobilu nesoucího se deset centimetrů nad zemí zcela beze zvuku, již na dálku kulil oči, že ho očekávám, stojící jen ve spodkách před domem. Jasně mu bude chybět ono pitvoření se do interního komunikátoru, kterým vždy sděluje, že ‚konzumní oltář dorazil‘ a ‚ten pedofil, že si to může jít převzít‘. Karel totiž dítě nepěstoval. Odmítl to s odůvodněním, že poskytne svůj genetický fond pro nějakou budoucí kopii Karla, která už bude mít buňky a trpělivost na to, aby dítě měla. Jemu -  tomuto Karlovi – zcela stačí kulturní vyžití dnešního světa, takže safe sex, virtual sport, kontrolované intoxikace a dění na síti. Často byl z toho všeho tak unaven, že prý na nějaké dítě nemá nejmenší prostor. A proto každý, kdo se zabývá dětmi a žije pro ně, je podle Karla ryzí pedofil, což byla historická frakce poškozených lidí, které děti trápili. Takže další jeho jízlivá legrace, kterou vyštrachal někde na internetu.
   Nenechal jsem ho vlastně ani pozdravit a už v momentě, kdy jeho bezhlučný povoz ladným zpomalením zastavoval, zařval jsem téměř to, co se mi celou drobu dralo na mozek:
„Právě mě chtěla znásilnit mezinárodní organizace primitivů!“
„A jéžiš,“ zachrčel Karel. „Tady někdo konečně pochopil, že parádně se zfetovat licencovaným zbožím není až tak od věci. To se pak v mozku dějou věci, že jo?“ Načež se začal pochechtávat.
„Já v žádném programu intoxikace nadále nejsem a drogy kompletně odmítám, když mám dítě, jasný?“ odsekl jsem mu v duchu našeho nepřerušeného sporu, kdy on drogy zastával a já je odmítal. Potřeboval jsem vždy chladnou hlavu, protože špatným nasazením modulů do dítěte bych si mohl zničit práci za několik měsíců. A to mi za to nikdy nestálo, takže jsem prakticky drogový panic.
   Karel ale zvážněl. Pak se nepochopitelně rozhlédl na oběs strany ulice, kde téměř s určitostí nemohl nikdy nikoho zahlédnout, neboť jsem byl její jediný obyvatel a pak téměř spiklenecky zašeptal: „Nelicencovanej matroš, co?“ A ke vší té své blbosti i konspiračně mrknul.
   „Ne!“ vyštěkl jsem v afektu. „Fakticky a opravdu mě chtěla zneužít…“ – a teď se mi vybavila podoba virtuální formy tvořící základ pro jeden z nejoblíbenějších modelů medicínsky doporučené pornografie – „…Ultima Hell v černých šatech přímo tady před domem!“
   Karel se trochu stáhl dovnitř vozu a podezřívavě se na mne podíval:
„Ty mi tvrdíš, že chtěla znásilnit Ultima přímo tady před barákem i když je to volný soubor, kterému musíš zadat teprve parametry?“
„Jmenovala se Anastázie a byla z masa a kostí!“
„Nějakej tvůj oblíbenej model Ultimy, jo?“ pokračoval v nepochopení Karel a stále si mě nedůvěřivě měřil.
„Ona tak vypadala! Ale jinak to byla normálně živej člověk jako ty!“
„A to tu byla jako sama? Z ničeho nic?“
„Bylo jich tu asi deset!“
„Oh…Ultim?!“
„Lidí!“
„Živejch?“
„Jo!“
„Panebože…“
„Co?!“
„…už to neber!“ zúpěl Karel a rukou si přejel po obličeji, protože jsem se nejspíš zařadil na druhou stranu barikády, tedy ke klientům, ke kterým se těšit nebude. Podle Karla jsem asi zešílel a přidal se k těm, které už šílené znal jako doprovod špedice distribučního centra. Proto se odvrátil zpět do kabiny, něco tam uchopil a otočil se zase ke mně.
„Tady mi to hezky podepiš a já ti dám jednoho žolíka. Takže až se příště vrátím, budeš zas střízlivej, normální a od problémů tu budu já, nikoli ty, souhlas?“ A podával mi krabičku s jasným razítkem kosmického programu. Už jen rozměr naznačoval, co v krabičce je. Nemohl jsem věřit vlastním očím.
   Chvějící rukou jsem podepsal a opatrně balíček od Karla převzal. Ten jistě ani netušil, co mi to právě dodal, protože dospělé moduly zařazené do výzkumu vesmíru byly skutečně tím nejcennějším, co šlo dnes sehnat. Však jen pro lidi s dítětem. Pro Karla by byly něco podobného nelegální vzhledy své sportovní projekce do virtuálních utkání, ale nechtělo se mi to vysvětlovat. V první řadě jsem se chtěl přesvědčit, že uvnitř je to, co krabička slibovala.
   Roztrhl jsem netrpělivě obal a svět kolem mne prudce ochladl. Hned po otevření na mne hleděla tvář Anastázie s nápisem přes vlastní podobiznu: „Přemýšlej o tom…“ A pod snímkem její tváře skutečně vykukovaly hrany modulů se zlaceným okrajem, tedy dospělých modulů využitých v reálných akcích současného lidstva.
   Vydechl jsem a zamyslel se, jestli jejich hnutí půjde nalézt na síti…

(Jde o verzi bez korekce a s chybami -  to se pokusím opravit jakmile se mi do toho začne chtít! Číst jsem nikoho nenutil. Zklamání je vždy na straně čtenáře, protože autor si každé psaní užívá. Tolerance, pochopení, nadhled a ochota přemýšlet jsou základní podmínkou ke konzumaci -  jistě!)

Doma to nezkoušej!

Latence fašismu podprahově ukrytá ve státním subvencování prohravších politických subjektů přijde na mysl jen některým. Výjimečným. Těm, které chci znát a kteří se vydělují od zkratkovité masy považující mne zcela přirozeně za kreténa. A je to skutečně tak – probírali jsme dnes paradoxně u druhého piva letošního roku -  stát bude platit prohravší z krve vlastních dodavatelů jen proto, aby zamezil – dle jeho doktríny – opakování totalitní nadvlády jedné strany. Proto je třeba amorálně platit pluralitu, protože pouze jen v případě mnohočetnosti politických uskupení -  je zamezeno nástupu strany jedné, která se vždy v minulosti prokázala za podhoubí diktatury…

NESNÁŠÍM to, protože tento ‚demokraticky fašistický‘ přístup zamezuje spontánnímu zformovaní etnického konsensu a celá tato moderní doktrína tlačí na konstantní konflikt, který je omluven tvorbou neohavlovské plurality -  což je prý cílem. Cílem koho? Současných ‚demokratů‘, což jsou zpravidla jen občanské a povrchní svině bazírující na formálně demokratickém projevu, protože z podstaty své tuposti nejsou schopny číst mezi řádky a detekovat humanitní demokracii faktickou? A proč už mám v tomto bodě pocit, že jsem zprudil jakéhokoli čtenáře dokonalou nezáživností? Nasrat. Právo na názor je základ…

Stále a nepřetržitě je to o útěku od socializace, která je denním chlebem naprosté většiny tohoto národa a je zaměňována s obecnou morálkou. Lidé Čech nejsou snad ani tak tupí, jak se to jeví… Jsou pouze náchylní k ohledům z důvodu, že jsou tradičně středovou děvkou Evropy a vystřídal se na ní kdejaký migrant ať už jako dobyvatel, nebo jako běženec. V Čechách se stala ‚tolerance‘ cestou k předcházení násilí na sobě a tak Čech nemá míru, co demokracie vlastně je. A popírá až právo většiny na určení prostředí. Nutí všechny do povinného hrazení divné hry na parlamentarismus, který stojí na elitářství 5% a přesto pomyjemi krmí prohrané -  nemalými částkami…

Neviděná, necítěná, nezjistitelná je státní diktatura pro občanského švába, protože toto prase ve kšírách vzdělání často trpí dojmem, že právo a pořádek jsou nosným prostředím. Pak když se k tomu přidá zvrácená indoktrinace povinným pluralismem stojícím na uplácení stran, i těch, co se společensky neověří. Rázem zde máme nepříčetného tvora, který se pouze a jen snaží vyhovět společenské povinnosti, protože jen se vyrovnat s prostředím stvořeným civilizací, stává se pro něj nemožné…

Jsou prostě věci, které nelze lidem vysvětlit a zvlášť pak, když mi pomáhá podruhé v letošním roce pitý alkohol, který pochopitelně uvolňuje mentální i morální zábrany a umožňuje mi nedržet se svázaný v debatě se svými kritiky. A přesto mám stálý pocit, že jsem i v tomto textu ukryl fakt, který není obecně uznáván jednoduše proto, že se systému nehodí; bohužel v textu, který musí otrávit každého. Za pokus to však stálo a nelituji jediného úhozu. Mým problémem je, že nepotřebuji souhlas druhých a nepotřebují být schválen. Ostatně za to mne nenávidí celý svět, kolektivisté a drtivá většina lidí neschopných autonomní mentality. Kdo ale kdy říkal, že život je lízátko, že?

Zorientuj se, nebo chcípni. Nač stále ten soucit? Tupost mne vždy urážela, ale střízlivý to umím tajit. Oponuj, nebo se střez projevu, protože ti neublížím. Budu tebou pohrdat tiše…

Zajít si na pivo i podruhé za rok prostě neublíží, fakt! Byla to dobrá hospoda! Irská… \o/

Volby 2013

Nejde o kompletní debakl pirátské strany v parlamentních volbách Čech roku 2013, jde o opakování kompletního, volebního debaklu pirátské strany v parlamentních volbách Čech, takže z průměru těchto výsledků je matematicky jasné, že v teoretických dalších volbách do parlamentu Čech utrpí pirátská strana pouze a jen další kompletní debakl. Čistý, logický a nezaujatý trend stojící na možnosti zpětného ověření a tak se pomalu dostáváme k potřebě určit, co je příčinou této konstanty neúspěchu. Přesto ani tomuto serióznímu a objektivnímu faktu není ochotno věřit současné jádro ČPS (České pirátské strany), které se v rozměru kultu osobnosti semklo kolem zprofanovaného Bartoše, který se obklopil pouze a jen mentálně nedostatečným mládím z důvodu, že toho neohrožuje na jeho samoúčelném piedestalu samolibého seladona vydávajícího se za kompromisního a programově konvenčního (paradoxně) ‚sociálního rebela‘. Vím, zní to křečovitě, ale přesně tak já Bartoše nyní vnímám: dokud je středem pozornosti a může dramaticky odcházet a vstupovat do strany je vše v pořádku, protože volby teprve budou. Když je po volbách, existuje nespočet cest, jak výsledky bagatelizovat a relativizovat, pokud nejste idiot. A Ivan Bartoš rozhodně idiot není. Je to jen společenská děvka a opak faktického piráta, který chce v rámci společnosti prosadit své zájmy přímou a minimálně subjektivně logickou cestou. Bartoš, jeho sociálně extrémistický říšský kancléř Michálek a zbytek vedení pirátů v Čechách naopak nutí své sympatizanty podepisovat demokratické minimum, jako dogmatickou pojistku pro právo opravovat druhým názor dle svého vidění a tak se dostáváme k faktickému, že nikoli jen Bartoš a Michálek, ale celé vedení a správa jednoduše nemůže dosáhnout ničeho jiného, než volebního debaklu, protože piráti pod tímto vedením nesplňují základní předpoklad politické expanze. Jde jen o vulgární, samoúčelnou a krajně populistickou hru několika lidí v Praze -  jak jinak…

Tedy současné vedení ČPS by v případě ochoty zachovat 'morální minimum' mělo okamžitě složit funkce, ale k tomuto účelu -  k zabránění ztráty vůdčích mandátů -  bylo zřízeno formální těleso opět popírající pirátství a stojící na byrokracii: tzv. ‚celorepublikové fórum‘, jehož smyslem je získat dostatek prostoru na argumentaci obviněných, aby se ohlazováním svých přečinů na svých křeslech udrželi a tak je nakonec jedno, co Bartoš s Michálkem poškodí, protože své pozice mají jisté. Prakticky jsou neodvolatelní, jsou jen kritizovatelní, ale takové lidi – jako jsem já -  okamžitě tito označí za ‚hatery‘ a opět se pokusí rozfoukat uhlíky zhovadilého optimismu vyvěrajícího z duší prostoduchých romantiků. Romantici pak každou přímou kritiku svých model s dready rozdupou na cucky, takže prakticky nemá cenu se o ní pokoušet. Ale kandidoval jsem za piráty právě proto, že mi nečiní problém pokoušet se o předem ztracené, takže opět a přímo žádám po vedení strany, aby složilo své funkce a vydalo celé hnutí ze svých formálních spárů, které se cyklicky prokazují za nevolitelné. A to správně a objektivně, protože jen blázen by si přál v parlamentu stranu, jakou udržuje současné vedení; lidé fandí pirátům jako hnutí, jako společenskému náboji, jako potenciálu. Nestojí o Michálkův fašismus schvalovaný Bartošem, o sociální pózu formální strany, k níž to tito dotáhli…a volební potenciál tak prakticky pohřbili.

Kdyby krajně samolibé a dogmatické vedení složilo své mandáty v základní lidské morálce, zasadil bych se o zrušení formální stránky politické strany a okamžitě bych vrátil pirátské hnutí zpět živým lidem a sympatizantům, kteří se prokazatelně vyskytují. Ale myslíte, že skrytě arogantní Bartoše a Michálek jedoucí v prakticky lékařsky definovatelném autismu jsou schopni elementárního pochopení, že piráty volí 130 000 lidí, ale v té jejich, od pirátů odtržené straně je jen 200 lidí? Ó, nikoli. Oni budou hrstku 200 lidí, z níž ještě polovina je zmatenými oběťmi romantiky, prosazovat nad celé hnutí z prostého důvodu, že neustále věří ve svůj zisk poslaneckého mandátu a ten jim neustále uniká právě v té čisté logice, že průměr voliče není takový blbec, jak si každý stranický činitel myslí.

Piráti jsou a i oficiálně mají být hnutím a nikoli stranou. Mají být širokou, občanskou platformou bez vnitřní hierarchie a ne otrokem několika lidí, kteří se marně chtějí dostat do parlamentu. Piráti nesmí a nemají trvat na občanské lustraci svých sympatizantů, protože na začátku všeho pirátství stála lidská anonymita spojující se po síti jen na základě blízkosti myšlenek právě nereprezentovaných nějakým zařaditelným člověkem. Prostě jen anonymním názorem. To vše Bartoš s Michálkem zničili a vytvořili politický prefabrikát celou pirátskou podstatu popírající. A pak jsou volební ‚úspěchy‘ jen čistou logikou, na kterou se nikdo nemůže zlobit…

Předem říkám, že od skupiny kolem Bartoše budu označen za hatera, trolla a člověka nahlodávajícího stranu. Takže se k tomu hlásím i za sebe, protože 200 lidí nepovažuji za stranu, ale za výsměch -  právě těm 130 000 voličů. Nejsem hater, nejsem jedinec s potřebou čemukoli škodit. Jen reflektuji volby a chci do hry zapojit těch 130 000 voličů, co dali své hlasy a nemají potřebu být za blbečky v Bartošově doprovodu. Zauvažujte nad tím, pochopte, že bez Bartoše a Michálka mohou mít piráti 100 000 aktivních, že může naplno vstoupit venkov a že i když díky Falkvingovi piráti v Evropě upadají, Čechy mohou trend rozvinout – pokud se ovšem zbaví právě Falkvingových agentů držících vedení ČPS, pochopitelně...

Nelze vyhrát volby formální hysterií -  a ČPS nic jiného není. Volby to potvrdily. Je skutečně čas to změnit, protože příští šance už nebude a dvě dosavadní byly zcela zničeny…

Hloupost voličova

Veřejné a hlasité volání voliče po cti a poctivosti svého delegáta je součástí masivního klišé postkatolické společnosti, klišé stojícího na velké části té nejhloupější populace, která si vystačí s demonstrativně morálními postoji. Zároveň jde o tu část voličstva, která nejvíce škodí státní perspektivě, protože tito lidé jsou nejvíce náchylní reagovat na povrchní ukázky morálně pozitivního projevu, který jim programově a kalkulativně nabízí mediálně protěžovaní politici. Před volbami pak skutečně intenzivně a to právě proto, že tací spoléhají na ‚zpětnou vazbu‘ a tedy na onu demonstraci vlastní cti a poctivosti. Malá a upocená hra až neuvěřitelně velké množiny lidí, kteří s velmi podtrženým ‚bohužel‘ převáží politickou perspektivu vždy na svou stranu vyššího zvyku popírajícího vysokou možnost sociální evoluce právě díky umožněným volbám…

A při tom sami by voliči měli vědět, že chtějí svého zástupce beze cti -  amorálního a tedy nepoctivého, protože je přeci principem skupinového delegáta, že bude umět potlačit svůj vlastní úsudek pro prospěch skupiny, která ho delegovala a právě tato skupina samozřejmě trvá, aby jejich delegát využil všech možných cesty, tedy i těch mimo morální optimum, pro prosazení názoru, který zastupuje. Člověk se ctí a poctivostí má být možná kupec, či řezník, ale nikdy nesmí zastupovat skupinu, protože příkladně jedním z přikázání je ‚nezabiješ‘ a přesto je to politik, kdo, musí velet k nasazení vojsk za účelem poražení druhé strany. A to se pomlázkou nedělá, že?

Takže jediným potřebným morálním rysem zástupce skupiny - politika je konstantní loajalita ke skupině, která ho delegovala. A to povinně průměru této skupiny, protože každá skupina je názorové spektrum, které se dynamicky přesouvá tak, že lidé původně na středu názoru skupiny se pomalu odklání a naopak lidé z okraje se zas na střed adaptují. A proto politik nesmí být stržen tímto pohybem, musí být po celý svůj mandát pevně soustředěný na původní ideál, který však pružně a amorálně (což znamená ‚komplexně‘ – za všech možných způsobů) prosazuje.

V lidském rozměru musí být dobrý politik pro voliče odporný, protože jde o opak voličových hodnot a právě proto má volič svého delegáta, protože nechce a nepotřebuje měnit své vlastní hodnoty. To na sebe bere delegát, který za tuto názorovou prostituci v zájmu skupiny jíž zastupuje pobírá bakšiš. A i proto solidní volič nikdy a nijak nevěří politikovi, který mu slibuje čest a poctivost za svou osobu, protože tím politik demonstruje lež ze své strany a pokud ne, tak demonstruje svou neschopnost prosazovat názor skupiny.

Základy machiavelismu stojí na dílčí znalosti psychologie, sociologie a historie, na součtu několika úhlů převyšujících konvenční pohled občana a takový člověk se musí programově zbavovat morálního zatížení, protože jak jistě víme, tak objektivnost má právě striktně amorální charakter. Což většina voličů nechápe, protože je to právě již z politického ranku a proto volič je schopen reagovat na sliby cti a poctivosti politikem, byť jsou z výše zmíněné podstaty falešné. Tím tedy dochází k progresi společenské idiocie, protože povrchnost je vždy základním postojem většiny s volebním právem.

Pochopte to, protože buď chcete, aby váš delegát váš názor prosadil, nebo chcete líbivé pozéry demonstrativně fabulující teoretické klady své vlastní osoby, což je mince, která se okamžitě po volbách prokáže za falešnou.

Volič není do povinnosti volit tlačen. Vybírá si tu možnost, protože se rozhodl nebýt kandidátem. Volič má stejnou hodnotu jako kandidát a kandidáta jsme si popsali výš. Z toho pak logicky vyplývá, že nikdo nechce hloupého voliče, protože těch je stále většina….

Pirát není ČPS a volby nejsou zase řešení

Potřebují Piráti předsednictvo a mají povinnost udržovat zvykovou hierarchii, když se profilují jako sociálně futuristická skupina přinášející vysoce inovativní řešení společenských segmentů, odvislé od nasazení nejlevnějších a paušálních technologií? Pochopitelně nepotřebují, protože v jejich vlastním zájmu je poukázat na nestrannost digitálního systému, který může stát na čistě občanském hlasování. Nestranné fórum, které však stálo na počátku této idey rovného hlasování mezi Piráty, přešlo díky idiocii vedení ČPS a několika moci chtivým kolaborantům se současným parlamentem do režimu přísné, až nelidské hierarchie, kde témata, směr debaty, výrazové prostředky a nedotknutelnost elitních správců hlídá skupina lidských moderátorů, uplatňujících svou omezenou subjektivitu na všechny účastníky Pirátského hnutí. A přesně to se skutečně musí po debaklu ve volbách 2013 změnit, protože jinak přijdeme i o poslední zbytky ‚pirátských uhlíků‘ v české populaci.

Skutečný Pirát české verze a neslučitelný s formálním vedením ČPS má pochopitelně charakter spolupracujícího v rámci společného zájmu, kterým je na prvním místě zlevnění existenčního procesu Čecha, což by vyřešilo územní zoufalost hloupější části populace, která se díky vlastním rozhodnutím dostává do ekonomických svrabů, exekucí a právě zbytečného boje se systémem. Zde vzniká označení ‚pirát‘ pro účastníky hnutí, protože ti si uvědomují, že současný systém klade na občana neuvěřitelný, ekonomický nárok a systém se zároveň obhajuje, že tak činí, protože jeho provoz je finančně náročný. NENÍ TO PRAVDA a náročnost provozu systému, který sekundárně odebírá občanům jejich ‚primární‘ mzdy stojící na rozsáhlé a vrstevnaté korupci ve veřejné správě, která je hlavní příčinou disbalance, respektive ‚sociálního štěpení‘ v české společnosti. A právě k této zkorumpované veřejné správě dneška se chce přidat současné vedení ČPS, aby participovalo na tomto přežitém systému pro vlastní prospěch a tím popírají drtivou většinu účastníků hnutí, kteří nedisponují mocenskou potřebou velet, ale mají morální potřebu vytvořit kolem sebe prostředí dílčí mezilidské harmonie, poskytující prostor pro každého.

Provoz celého systému lze neuvěřitelně zlevnit tím, co stálo na začátku Pirátského hnutí – nemilosrdným nasazením datové roviny do veřejné správy. Roviny stojící na internetu a celkově IT řešení. Opět: pojem (společenský) ‚pirát‘ je charakteristický tím, že jde PROTI současné veřejné správě, snaží se jí rozbít a nahradit kvalitnějším, takže ano: cílem je i propuštění řady státních zaměstnanců, kteří často aniž by si to uvědomovali, ponižují zaměstnance v soukromém sektoru svými privilegii placenými právě zaměstnanci soukromých firem. Tabulkové mzdy, právní nároky na nadstandardní dovolenou, daleko vyšší zaměstnanecká péče patřící státním zaměstnancům je jednou z hlavních příčin proč tento nákladný systém funguje a proč se občan podprahově dostává do role otroka platícího na zrůdně drahý stát řízený parlamentem složeným z nejednoho kriminálníka. (A opět: parlament, k němuž se chce vedení ČPS přidat…)

Zrušení umělých státních pozic, které jsou nadhodnocené samotným systémem, který pracuje v sebezáchovném módu i jako nelidská abstrakce sebou nese velké množství odpůrců zvyklých na své jistoty a obvinění, že ohromná masa lidí by tak přišla o práci. NENÍ TO PRAVDA. Tvrdým zlevněním a racionalizací veřejné správy by došlo totiž k takovým úsporám, že ona ‚umělá zaměstnanost‘ fungující dosavadně JEN ve veřejné správě by mohla přejít na umělou zaměstnanost plošnou a integrovat do své množiny nejen propuštěné státní zaměstnance, ale pochopitelně i velký podíl SOUČASNÝCH nezaměstnaných (tedy nezaměstnaných v časech před pochopením faktického ideálu Pirátů Čech…) V okamžiku, kdy by se datovou racionalizací zlevnil průměrný život českého občana, došlo by k prudkému nárůstu obecné koupěschopnosti a trh by se zase pohnul, byť je fatálně nutné uvědomit si, že TRH rozhodně není podstatou státního principu, jak se snažil české veřejnosti podsunout bývalý vězeň a patetik Havel, nebo ještě horší jedinec v podobě krajně pokryteckého ekonoma -  Klaus.

Zde je tedy důvod proč Piráti jsou a proč mají snahu. Na rozdíl od lidí v parlamentu a ve vedení ČPS jako je Bartoš, Michálek a další jde většině Pirátů čistě jen o snížení společenského afektu, zvýšení průměrné životní úrovně, která je dána progresivní likvidací sociální kastace  -  tedy uzavíráním oněch ‚společenských nůžek‘ a v neposlední řadě o poukázání až na filosofický fakt, že spotřební způsob života je v přímém opaku existenční pohody mozku, který přijímá řadu překvapivých a zajímavých informací z příjemné (nikoli ze současné komerčně agresivní) informační společnosti.

Že jsme jako Piráti prohráli i ve volbách roku 2013 by nemělo být nikomu k depresi, protože jak už jsem předeslal: skuteční Piráti nejsou vedení ČPS a tak jim o mocenské pozice nejde a své řešení prosadí klidně i neparlamentní, přímou volbou vlastní skupiny. Tam leží to opravdové pirátství, lidské sebevědomí a ochota učinit něco pro většinu i když ta to díky svému zvyku odmítá!

KRLEŠ!